Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


1. Kapitola - Nezapomenutelná

10. září 2009 v 9:14 | ajwy |  Hostitel (The Host) - kniha online
Věděla jsem, že to začne koncem, a ten konec bude těmto očím připadat jako smrt. Byla jsem varovaná.
Ne těmto očím. Mým očím. Tohle jsem teď byla já.
Jazyk, který jsem zjistila, že používám, byl zvláštní, ale dával smysl. Byl kostrbatý, hranatý, zaslepený a plochý. Nemožně chromý v porovnání s těmi ostatními, které jsem používala, ale pořád byl schopný najít ten správný výraz. Někdy byl dokonce hezký. Byl to teď můj jazyk. Moje rodná řeč.
S instinktem našemu druhu vlastním jsem se opatrně ponořila do myšlenkového centra toho těla, připoutala jsem se k jeho každému dechu a reflexu, takže jsme se stali jednou bytostí. Byla jsem to já.
Nebylo to to tělo, bylo to moje tělo.
Cítila jsem, jak sedativa ztrácejí na síle, a všechno se vyjasňuje. Připravila jsem se na nápor své první vzpomínky, která zároveň bude tou poslední - poslední chvíle, které tohle tělo zažilo, vzpomínka na konec. Byla jsem důkladně varována předtím, co se teď stane. Tyto lidské emoce budou silnější, živější než emoce kteréhokoliv druhu, kterým jsem byla. Pokusila jsem se připravit.
Potom přišla vzpomínka. A, přesně jako jsem byla varována, nebylo to něco, na co by se někdy dalo připravit.
Zableskla se ostrá barva a ozval se zvonivý zvuk. Cítila jsem na její kůži chlad, její nohy svírala bolest, spalovala je. V jejích ústech byla cítit kovová pachuť. A pak tu ještě byl nový smysl. Pátý smysl, který jsem nikdy neměla a který zkoumal částečky ve vzduchu a předával je do mozku, který je přeměňoval ve zvláštní zprávy, příjemné i nepříjemné - vůně. Byly pro mě rušivé, mátly mě, ale ne její vzpomínku. Ta vzpomínka neměla čas vnímat vůně. V té vzpomínce byl pouze strach.
Strach jí svíral jako svěrák, hnal otupělé a neobratné nohy dopředu, ale zároveň je brzdil. Utéct, běžet - to bylo všechno, co mohla dělat.
Zklamala jsem.
Ta vzpomínka, přestože nebyla moje, byla tak děsivě silná a jasná, že se prodrala mou kontrolou - přemohla nestrannost, už to není jen vzpomínka, jsem to já. Vtáhla mě do pekla posledních minut jejího života, byla jsem ona. Běžely jsme.
Je tu taková tma. Nic nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím své vlastní ruce natažené před sebou. Slepě běžím a zkouším zaslechnout své pronásledovatele. Cítím je za sebou, ale srdce mi pulzuje v uších a ten pulz přehluší všechno ostatní.
Je zima. Nemělo by na tom teď záležet, ale bolí to. Je mi taková zima.
Vzduch v jejím nosu byl nepříjemný. Špatný. Špatný vzduch. Na vteřinu mě nepohodlí vytrhlo z její vzpomínky. Ale byla to jenom vteřina, než jsem byla znovu vtažená dovnitř a moje oči se naplnily slzami.
Jsem ztracená, jsme ztracení. Je konec.
Jsou těsně za mnou, jsou hlasití a jsou blízko. Ještě tolik kroků! Jsem sama. Zklamala jsem.
Hledači mě volají. Zvuk jejich hlasů způsobuje, že se mi svírá žaludek. Bude mi špatně.
"Je to dobré, je to dobré," lže jedna a snaží se mě uklidnit, zpomalit. Její hlas byl rušený jejím rychlým dechem.
"Buďte opatrná!" křičí jiný, varuje mě.
"Nezraňte se," prosí další. Má hluboký hlas, plný obav.
Obav!
Zaplavilo mě horko a její vášnivá nenávist mě málem udusila.
Nikdy, v žádném ze všech svých životů jsem necítila tolik nenávisti. Na další vteřinu mě moje znechucení vytrhlo z její vzpomínky. Do uší se mi zabodl vysoký, pronikavý nářek a pulzoval mi v hlavě. Štípal mě v uších. V krku jsem cítila slabou bolest.
Křik, vysvětlilo mi moje tělo. Křičíš.
Šokem jsem ztuhla a hluk ihned přestal.
Tohle nebyla vzpomínka.
Moje tělo… Ona myslela! Mluvila na mě!
Ale v tu chvíli byla vzpomínka silnější než moje udivení.
"Prosím!"naříkají. "Tam vepředu je nebezpečí!"
To nebezpečí je vzadu! Křičím v mysli. Ale vím, co myslí. Na zdi na konci chodby vidím slabý paprsek světla, který vychází kdoví odkud. Ale není to mrtvý konec, který jsem očekávala. Není to zeď, ani zamčené dveře. Je tam černá díra.
Výtahová šachta. Opuštěná, prázdná a odsouzená k zániku, jako zbytek téhle budovy. Kdysi úkryt, teď hrobka.
Přidám a zaplaví mě vlna úlevy. Je tu jedna možnost. Ne přežít, ale možná možnost vyhrát.
Ne, ne, ne! Tahle myšlenka byla moje a já jsem bojovala, abych se od té vzpomínky odtáhla, ale byly jsme spojené. A běžely jsme si pro smrt.
"Prosím!" Jejich křik je teď naléhavější.
Chce se mi smát, když vidím, že budu dost rychlá. Představuji si jejich ruce, jak sevřou prázdný vzduch, jenom pár centimetrů za mými zády. Ale jsem tak rychlá, jak potřebuji. Na konci chodby ani nezpomalím. Díra mi vystoupí naproti.
Prázdnota mě pohltí. Moje nohy kopou, ale je to zbytečné. Moje ruce se chytají vzduchu, ale procházejí jím, hledají něco pevného. Chladný vítr vane okolo mě jako tornádo.
Slyším dopad dřív, než ho cítím… Vítr je pryč…
Bolest je všude… Bolest je všechno.
Ať to skončí.
Nebylo to dost vysoko, šeptám sama k sobě skrz bolest.
Kdy ta bolest skončí? Kdy…?
Agónii pohltila temnota a já jsem slabá. Jsem vděčná, že vzpomínka už skončila. Všechno vzala temnota a já jsem volná. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, jak bylo zvykem mého těla. Mého těla.
Ale potom se barvy vrátily, vzpomínka se vrátila a znovu mě zaplavila.
Ne! Zpanikařila jsem. Cítila jsem chlad a bolest, dokonce i ten strach.
Ale nebyla to ta stejná vzpomínka. Tohle byla vzpomínka ve vzpomínce - poslední vzpomínka, jako poslední zalapání po dechu -, ale nějakým způsobem byla ještě silnější než ta první.
Temnota vzala všechno až na jednu věc. Až na jednu tvář.
Ta tvář mi byla cizí, stejně tak, jako bude vzpomínka na beztvaré zakroucené tělo mého předešlého hostitele cizí tomuhle tělu. Tento typ obličeje jsem už viděla, na obrázcích, které mi dali, abych se připravila na tento svět. Bylo těžké je rozeznat, vidět jednotlivé rozdíly v barvách nebo tvarech, které od sebe odlišovaly. Byli stejní, všichni. Nos uprostřed kruhu, oči nad ním, ústa pod ním, uši po stranách. Všechny smysly soustředěné na jednom místě. Všechny, kromě hmatu. Přes kosti měli kůži, vlasy jim rostly na temeni a ve zvláštních liniích nad očima. Některým ještě na bradě, to byli vždycky muži. Vlasy byly v různých odstínech hnědé. Od úplně světlé, krémové, až po tmavou, skoro černou. A kromě toho, jak bylo možné je od sebe poznat?
Tuhle tvář bych poznala mezi milionem.
Tahle tvář byla obdélníková, pod kůží byly vidět obrysy kostí. Barva jeho kůže byla zlatohnědá. Vlasy byly jenom o pár odstínů tmavší než kůže, ale na některých místech se tu a tam objevovaly světlé záblesky, a pokrývaly hlavu a potom ještě ty divné pruhy nad očima. Kruhovité duhovky na bílých očních bulvách byly tmavší než vlasy, ale jako ve vlasech se mu i v očích občas vesele zablesklo. Okolo očí měl drobné čárky a její vzpomínky mi řekly, že je to od smíchu a od mžourání do sluníčka.
Nevěděla jsem, co se u těchto cizinců považuje za ideál krásy, ale přesto jsem poznala, že tato tvář krásná je. Chtěla jsem se na ni dívat pořád. Ale jakmile jsem si to uvědomila, tvář zmizela.
Moje, promluvilo to cizí vědomí, které by vlastně vůbec nemělo existovat. Znovu jsem překvapeně ztuhla. Nikdo kromě mě by to neměl být. A přesto bylo tohle vědomí tak silné a tak při smyslech!
Nemožné. Jak to, že tu pořád je? Teď jsem to přece já.
Moje, napomenula jsem ji a v tom slově jsem vyjádřila veškerou autoritu a sílu, které jsem byla schopná. Všechno je moje.
Tak proč s ní mluvím? Přemítala jsem, ale pak moje myšlenky přerušily hlasy.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama