Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


11. Kapitola - Vyptávání (3.část)

10. září 2009 v 11:36 | ajwy |  Půlnoční Slunce (Midnight Sun) - kniha online
"Už to zase děláš," zabručela.
Vykulil jsem překvapeně oči. "Co?"
"Omamuješ mě," přiznala a opětovala můj pohled.
"Aha." Hm … nebyl jsem si celkem jistý, co s tím můžu dělat. Nebyl jsem si moc jistý, jestli jí chci omamovat. Ale byl jsem nadšený, že to dokážu. Tohle ovšem našemu rozhovoru moc nepomohlo.
"To není tvoje chyba," povzdechla si. "Nemůžu si pomoct."
"Odpovíš na mou otázku?" zeptal jsem se.
Podívala se dolů. "Ano."
A to bylo vše, co řekla.
"Ano, odpovíš, nebo ano, vážně si to myslíš?" netrpělivě jsem se zeptal.
"Ano, vážně si to myslím." Odpověděla mi bez toho, aby se na mě podívala. V jejím hlase byl patrný smutný podtón. Znova se začervenala a nevědomky si skousla ret.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že pro ni muselo být neskutečně těžké se přiznat, protože tomu skutečně věřila. A já jsem v tuto chvíli nebyl o nic lepší než ten zbabělec Mike Newton, protože jsem od ní chtěl, aby vyjádřila svoje city dříve, než je vyjádřím já. Nezáleží na tom, že já vím naprosto přesně, jaké moje pocity jsou. Nedocházelo jí to, tak jsem jí je musel objasnit.
"Mýlíš se." Řekl jsem jí sametově měkkým hlasem. Doufal jsem, že v něm slyší tu něhu.
Bella se na mě konečně podívala, ale z její tváře se nedokázal nic vyčíst. "To nemůžeš vědět," zašeptala.
Myslela si, že podceňuji její city jen proto, že nedokážu číst její myšlenky. Ale ve skutečnosti byl problém ten, že ona podceňovala ty moje.
"Co tě vede k takovému přesvědčení?" zeptal jsem se.
Dívala se na mě, stále si kousala ret a na čele se jí objevila vráska. Jako už milionkrát předtím jsem si přál, abych ji mohl slyšet.
Chtěl jsem jí začít prosit, aby mi řekla, svoje myšlenky a pocity, ale zdvihla prst a umlčela mě.
"Nech mě přemýšlet," naléhala.
Pokud si jen snažila utřídit myšlenky, tak jsem mohl být trpělivý. Nebo jsem to mohl alespoň předstírat.
Dala si dlaně k sobě, spojila prsty, rozpojila je a to dělala znovu a znovu. Sledovala svoje ruce, jako kdyby patřily někomu jinému.
"No, když pominu to, co je zřejmé, tak někdy…" zaváhala. "Nevím to jistě - já myšlenky číst neumím - ale někdy se zdá, jako by ses loučil, i když říkáš něco jiného." Nezvedla hlavu.
Všimla si toho. Věděla, že mě tu drží pouze moje sobecké a slabošské chování? Klesl jsem proto v jejích očích?
"Vnímavá," zašeptal jsem a zděšeně jsem sledoval, jak jí přes tvář přelétla bolest. Rychle jsem se snažil odvrátit závěry, ke kterým došla. "To je ovšem přesně to, proč se mýlíš," začal jsem, ale pak jsem se vrátil k prvním slovům jejího vysvětlení. Dost mě trápily, ačkoliv jsem jim moc nerozuměl. "Co tím myslíš, 'to, co je zřejmé'?"
"No, vždyť se na mě podívej," řekla.
Díval jsem se. To bylo všechno, co jsem celou dobu dělal. O co jí šlo?
Jsem naprosto obyčejná," začala vysvětlovat - "no, až na ty zápory, že občas utíkám hrobníkovi z lopaty a jsem tak neohrabaná, že to až hraničí s postižením. A pak se podívej na sebe." Mávla rukou směrem ke mně, jako kdyby myslela něco, co bylo tak zřejmé, že to nepotřebovalo další vysvětlení.
Myslela si, že je obyčejná? Že jsem lepší než ona? A na to přišla od koho? Od hloupých, úzkoprsých a slepých lidí jako byly Jesika a slečna Copová? Jak to, že si neuvědomovala, že je ta nejkrásnější … ta nejdokonalejší … tyhle slova nestačily k tomu, abych jí poslal. A ani o tom nevěděla.
"Ty sebe samu nevidíš moc jasně, víš. Připustím, že máš naprostou pravdu ohledně těch záporných věcí," ponuře jsem se uchechtl, ale ne nad tím ďábelským osudem. To její nešikovnost byla trochu k smíchu, taková roztomilá. Věřila by mi, kdybych jí řekl, že je krásná zevnitř i zvenku? Možná, že by ji nějaký hmatatelný důkaz přesvědčil. "Ale neslyšela jsi, co si o tobě myslel každý kluk v téhle škole ten první den."
Ach, ta naděje, to nadšení a to všechno doufání, které plynulo z jejich myšlenek. A ta rychlost, jakou měnili svoje představy na neuskutečnitelné. Neuskutečnitelné, protože ani o jednoho z nich Bella neměla zájem.
Já jsem byl ten, kterému řekla "ano".
Jak samolibě jsem se teď musel usmívat.
Její tvář ztuhla ohromením. "Tomu nevěřím…"
"Věř mi aspoň tentokrát - ty jsi všechno možné, jenom ne obyčejná."
Už jen její existence byla dostatečným důvodem ke stvoření světa.
Bylo vidět, že nebyla zvyklá na komplimenty. No, tak odteď si na ně bude muset zvyknout.
Začervenala se a změnila téma. "Ale já se neloučím," poukázala.
"Nechápeš? To právě dokazuje, že mám pravdu. Mně na tobě záleží víc, protože když to dokážu …" Budu někdy schopen jednat tak nesobecky, abych udělal správnou věc? Zoufale jsem potřásl hlavou. Budu muset na to sbírat síly. Zasloužila si žít. Ne to, co viděla Alice ve svojí vizi. "Jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí - " a to je přeci to nejlepší, ne? Neexistoval žádný bezohledný anděl. Bella ke mně nepatřila. " - pak radši budu trpět sám, než abych ti ublížil."
Když jsem to vyslovil, chtěl jsem, aby to byla pravda.
Podívala se na mě naštvaně. Moje slova jí rozzlobily. "A nemyslíš, že já bych udělala to samé?" zeptala se rozzlobeně.
Je tak zuřivá - tak jemná a křehká. Jak by mohla někomu ublížit? "Ty by ses takhle nikdy nemusela rozhodovat." Bylo bolestné, jak obrovské rozdíly mezi námi byly.
Dívala se na mě, hněv se jí z očí usadil v očích a na čele se jí objevila vráska.
Musí být něco v nepořádku s vesmírem, když si někdo tak dobrý a tak křehký nezaslouží strážného anděla, který by nad ní bděl.
No, pomyslel jsem si, myšlenky plné černého humoru, když nic víc, tak má alespoň strážného upíra.
Usmál jsem se. Jak jsem zbožňoval svojí výmluvu, abych zde mohl zůstat. "Samozřejmě, udržovat tě v bezpečí mi začíná připadat jako práce na plný úvazek, která vyžaduje mou stálou přítomnost."
Usmála se na oplátku. "Dneska se mě ještě nikdo ze světa sprovodit nepokoušel," řekla bezstarostně a na chvíli se zamyslela, těsně předtím, než se její tvář opět změnila na nečitelnou masku.
"Přesto," dodal jsem suše.
"Přesto," přitakala souhlasně. Předpokládal jsem, že bude protestovat proti jakékoliv formě ochrany.
Jak jen mohl! Ten sobecký chudák! Jak nám mohl něco takového udělat? Rosalin duševní křik přerušil moje myšlenkové pochody.
"Klid, Rose," slyšel jsem říct Emmetta na druhém konci jídelny. Ruku měl omotanou kolem jejích zad a tiskl ji k sobě - snažil se jí udržet v klidu.
Promiň, Edwarde, provinile si pomyslela Alice. Myslela si, že se Bella dozvěděla z vašeho rozhovoru až příliš … a … mám - li být upřímná, mohlo to být i horší, kdybych jí hned neřekla pravdu Věr mi.
Ztuhl jsem nad obrázkem, který se Alici objevil v mysli - co by se stalo, kdybych Rosalii řekl o tom, že Bella ví, že jsem upír už doma, tam, kde si nemusí na nic hrát. Jestli se do konce vyučování neuklidní, budu muset odklidit svého Aston Martina někam pryč ze země. Znepokojila mě myšlenka na moje oblíbené auto, zničené v plamenech. I když jsem si to zasloužil.
Ani Jasper nebyl bůhvíjak šťastný.
S ostatními to vyřeším později. Času, který jsem mohl strávit s Bellou, jsem neměl moc a já ho nechtěl promarnit. A Alicin hlas mi připomněl, že musím ještě něco zařídit.
"Mám pro tebe další otázku," řekl jsem jí, nevšímajíc si Rosalina duševního hysterického záchvatu.
"Střílej," povzbudila mě Bella, usmívajíc se.
"Opravdu musíš jet tuhle sobotu do Seattlu, nebo to byla jenom výmluva, abys nemusela odmítat všechny své obdivovatele?"
Ušklíbla se na mě. "Víš, já jsem ti tu věc s Tylerem ještě nezapomněla," varovala mě. "To je tvoje chyba, že si dělal iluze, že s ním půjdu na stužkovací slavnost."
"No, našel by příležitost, jak si s tebou promluvit, i beze mě - já jsem jenom vážně chtěl vidět, jak se budeš tvářit," uchechtl se při vzpomínce na její zděšený výraz. Ani když jsem jí vyprávěl o svých nejtemnějších tajemstvích, tak na tváři neměla takhle zděšený výraz. Pravda ji nevyděsila. Chtěla být se mnou. Úžasné.
"Kdybych tě pozval já, odmítla bys i mě?"
"To asi ne," připustila. "Ale později bych to zrušila - předstírala bych nemoc nebo vyvrtnutý kotník."
Zvláštní. "Ale proč, prosím tě?"
Potřásla hlavou, zklamaná, že jsem to hned nepochopil. "Tys mě asi nikdy neviděl v tělocvičně, ale myslela bych si, že to pochopíš."
Aha. "Máš na mysli skutečnost, že nedokážeš přejít po rovném, stabilním povrchu, aniž bys našla něco, oč zakopneš?"
"Samozřejmě."
"To by nebyl problém. Všechno záleží na tom, kdo tě vede."
Na zlomek sekundy mě zaplavila představa, jako by to bylo, kdybych jí držel na plese v náručí. Tam by měla na sobě jistě něco velmi pěkného, něco co by jí slušelo, ne jako tenhle příšerný svetr.
Velmi jasně jsem si vzpomínal na dotyk jejího těla, když jsem jí zachránil před dodávkou. Víc než pocitu zděšení, zoufalství nebo obav jsem si byl vědom toho úžasného pocitu držet ji v náručí. Byla tak teplá, tak jemná, tak perfektně seděla k tvaru mého mramorového těla …
Donutil jsem se přestat vzpomínat.
"Ale ještě jsi mi neodpověděla -" řekl jsem rychle, abych zabránil hádce o nemotornosti, ke které se schylovalo " - jsi rozhodnutá jet do Seattlu, nebo by ti nevadilo, kdybychom podnikli něco jiného?"
Dost zlé - dávat jí na výběr z možností, mezi kterými nebyla alternativa, aby strávila den beze mě. To ode mě nebylo fér. Ale včera jsem jí to slíbil … a líbila se mi představa, že tenhle slib splním, i když jsem se toho zároveň hrozně obával.
V sobotu bude svítit slunce. Mohl jsem jí ukázat svoji skutečnou stránku, když budu dost odvážný na to, abych vydržel ten následný odpor a znechucení. Znal jsem jedno místo, kde by se dalo …
"Jsem ochotná zvážit i jiné možnosti," připustila Bella. "Ale chci tě požádat o laskavost."
"Ano, s výhradami." Co by ode mě mohla chtít?
"O jakou?"
"Můžu řídit já?"
Zamračil se. Měl to být vtip "Proč?"
"No, hlavně proto, že když jsem řekla Charliemu, že jedu do Seattlu, tak se výslovně zeptal, jestli jedu sama, a tehdy jsem odpověděla ano. Kdyby se zase zeptal, pravděpodobně bych mu nelhala, i když myslím, že se znovu nezeptá, ale když nechám náklaďáček doma, tak mu to bude podezřelé. A navíc mě tvoje řízení děsí."
Obrátil jsem oči v sloup. "Ze všech věcí, které by tě mohly děsit, si vybereš zrovna moje řízení." Skutečně, její mozek fungoval opačně. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
Edwarde, naléhavě na mě volala Alice.
Náhle jsem se díval do jasného slunce, do jedné z Aliciných vizí. Bylo to místo, které jsem velmi dobře znal, přesně to místo, kam jsem se chystal vzít Bellu - malá louka, na kterou kromě mě nikdo nechodil. Bylo to tiché, pěkné místo, kde jsem mohl být o samotě - daleko od lidských obydlí, takže i v mojí mysli mohl být na chvíli klid.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 julie julie | 29. ledna 2013 v 18:16 | Reagovat

si krasna ale kdys se fotis tak ti to neslusi vis tak cau no trosku ti to slusi natich fotek jo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama