Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


2. Kapitola - Otevřená Kniha (1.část)

10. září 2009 v 10:24 | ajwy |  Půlnoční Slunce (Midnight Sun) - kniha online
Hodil jsem sebou do závěje sněhu a nechal ledový poprašek obkreslit tvar mého těla. Pokožka se mi ochladila na teplotu shodnou s okolím a malé kousky ledu jsem vnímal jako samet na své kůži.
Obloha nade mnou byla jasná, posetá hvězdami, které někde zářily modře, jinde žlutě. Vytvářely ve vesmíru velkolepé obrazce - nádherný pohled. Dokonale krásný. Lépe řečeno - měl by být. Byl by, kdybych byl schopný vidět ho.
Nebylo mi lépe. Už uběhlo šest dní, šest dní po které jsem se skrýval v divočině Denali. Necítil jsem se o nic blíže svobodě, než jsem byl v první moment, kdy jsem zachytil její vůni.
Když jsem se díval na tu nádhernou oblohu, bylo to, jako kdyby mezi její krásou a mýma očima byla jakási překážka. Tou překážkou byla tvář, obyčejná lidská tvář, kterou jsem nemohl vyhnat z mysli.
Slyšel jsem přibližující se myšlenky dříve než kroky, které je následovaly. Zvuk pohybu nebylo na sněhu téměř slyšet.
Nebyl jsem překvapený, že sem za mnou Tanya přišla. Vím že nad rozhovorem, který za chvíly nastane, přemýšlela několik uplynulích dní, odkládávající ho na tak dlouho, dokud si nebyla jistá, co vlastně chce říct.
Nějakých pět metrů ode mě si povzdechla a vyskočila na vyčnívající černou skálu, balancující pouze na špičkách chodidel.
Pokožka Tanyi měla ve světle hvězd stříbrnou barvu a její dlouhé kučeravě blonďaté vlasy jasně zářili, téměř růžově protože v nich měla jahodový odstín. Její jantarové oči se třpytily, když mě špehovala zahrabaná do půli těla ve sněhu. Její rty se pomalu roztáhly do úsměvu.
Byla dokonalá. Byla by, kdybych byl schopný jí vidět. Povzdechl jsem si.
Na vrchulu skály se přikrčila, dotýkajíc se jí prsty a její tělo se stočilo.
Dělová koule, pomyslela si.
Vyskočila do vzduchu, její postava se proměnila na tmavou kouli, když se objevila mezi mnou a hvězdami. Stočila se do klubíčka a skočila do hory sněhu hned vedle mě.
Najednou na mě dopadla halda sněhu. Hvězdy zmizely, když jsem se ocitnul hluboko pod ledovou pokrývkou.
Opět jsem si pozvdechnul, ale ani jsem se nepohnul. Tma pod sněhem ani nebolela a bohužel mi ani nezasttírala pohled. Stále jsem viděl tu samou tvář.
"Edwarde?"
Sníh se zase pohnul protože Tanya mě začala vyhrabávat. Očistila mojí nehybnou tvář od toho jemného prachu, nedívajíc se mi do očí.
"Promiň," zašeptala "byl to jen žert."
"Vím, byl vtipný."
Zkřivila ústa.
"Irina a Kate tvrdí, že tě mám nechat na pokoji. Myslí si, že tě otravuju."
"To ne," ujistil jsem ji. "Právě naopak, já jsem ten, kdo je nepříjemný - příšerně nepříjemný. Opravdu se omlouvám."
Jedeš domů že ? pomyslela si.
"Ještě jsem ... se celkem ... nerozhodl."
No ale tady nezůstaneš. Její myšlenky byly teď citlivé, smutné.
"Ne. Nezdá se, že by to ... pomáhalo."
Zakřenila se. "To je moje chyba, že?"
"Samozřejmě že ne," jemně jsem zalhal.
Nesnaž se být gentleman.
Usmál jsem se.
Moje přítomnost tě znepokojuje. Obvinila mě.
"Ne."
Nadzdvihla obočí v tak nevěřícím výraze, že jsem se musel zasmát. Byl to krátký smích, následovaný dalším povzdechem.
"No tak dobře," přiznal jsem se.
"Trošku."
Taky si povzdychla a opřela si bradu o ruce. Její myšlenky byly mrzuté.
"Jsi tisíckrát krásnější než hvězdy, Tanyo. Samozřejmě, že ty o tom dobře víš. Nenechej mojí tvrdohlavost aby podkopla tvoje sebevědomí." Zachichotal jsem se nad tím, bylo to tak nepravděpodobné.
"Nejsem zvyklá na odmítnutí." Postěžovala si a našpulila rty.
"Samozřejmě že ne," souhlasil jsem, snažíc se neúspěšně blokovat její myšlenky, když vzpomínala na tisíce úspěšných úlovků. Tanya preferovala lidské muže - za prvé jich bylo více a za druhé byli měkkcí a teplí. A samozřejmě vždy nedočkaví.
"Můro," popichoval jsem jí doufajíc, že to přeruší příliv jejích vzpomínek.
Zakřenila se, odhalujíc zuby. "Pravý originál."
Narozdíl od Carlislea, Tanya a její sestry objevili svoje svědomí později. Nakonec to byla jejich záliba v mužích, co je postavilo proti zabíjení. Teď muže, které si oblíbily ... žili.
"Když ses tu ukázal," řekla pomalu "myslela jsem si, že ..."
Věděl jsem, co si myslela. A mohl jsem si myslet, že to takhle bude cítit. No tehdy moje analytické myšlení pracovalo na velmi nízké otáčky.
"Myslela sis, že jsem si to rozmyslel."
"Ano." Zamračila se.
"Cítím se strašně, že si s tebou takto zahrávám, Tanyo. Nechtěl jsem - nepřemýšlel jsem. Já jen, že .... odešel jsi velmi unáhleně."
"Nepředpokládám, že mi povíš proč ...?"
Sednul jsem si a ovinul ruce okolo kolen, obranně jsem se stočil. "Nechci o tom mluvit.
Tanya, Irina a Kate byly velmi dobré v životě který si vybraly. V některých chvíích i lepší než Carlisle. Navzdory blízkosti těch, kteří by měli - a kdyby i byli - jejich kořistí, nedělali žádné chyby. Cítil jsem se zahanbený, než abych se jí přiznal.
"Problémy se ženamy?" hádala, ignorujíc mojí neochotu.
Zasmál jsem se bez náznaku radosti. "Ne takové jaké si myslíš."
Potom nastalo ticho. Poslouchal jsem její myšlenky, když přemýšlela nad několika možnostmi, jakými by si vyložila moje slova.
"Nejsi ani trochu blízko," pověděl jsem jí.
"Dáš mi ještě jednu šanci?" zeptala se.
"Nech to tak jak to je, Tanyo."
Zase nastalo ticho, stále uvažovala. Ignoroval jsem jí, neúspěšně se snžíc ocenit hvězdy.
Po momentě ticha se vzdala a její myšlenky nabraly jiný směr.
Kam půjdeš, když odejdeš, Edwardw? Zpátky ke Carlislovi?
"Nemyslím si," zašeptal jsem.
Kam půjdu? Nemohl jsem si vzpomenout na jediné místo na této zemi, které by mě zaujalo. Nezáleží na tom, kam, kam bych šel, protože to nebude nikam - budu stále utíkat před něčím. To je hrozné. Kdy jsem se stal takhle zbabělým? Tanya mě chytila svojí štíhlou rukou kolem ramen. Ztuhnul jsem, ale neodtáhl. Myslela to víc jako přátelské objetí než cokoliv jiného.
"Myslím, že se tam vrátíš." řekla hlasem, ve kterém bylo jen málo z jejího ruskho přízvuku.
"Nezáleží na tom co to je ... nebo kdo to je, to co tě straší. Ty jsi ten typ, který se tomu postaví čelem."
Její myšlenky byly tak jisté jako její slova. Snažil jsem se přijmout obraz, kterým mě viděla ve své hlavě. Obraz toho, kdo se tomu postaví. Bylo příjemné opět o sobě takto přemýšlet. Nikdy jsem nepochyboval o své odvaze, o své schopnosti čelit problémům, až do té nedávné stašné hodiny biologie.
Políbil jsem jí na tvář a velmi rychle se odtáhnul, když se ke mě otočila s našpulenými rty. Smutně se usmála.
"Děkuji ti Tanyo. Potřeboval jsem to slyšet."
Její myšlenky nabraly podrážděný tón. "Nemáš zač. Doufám, že v budoucnu budeš rozumější, Edwarde."
"Promiň, Tanyo. Víš, že jsi pro mě příliš dobrá. Já ... ještě jsem nenašel to, co hledám."
"Takže, pokud už tě před odchodem neuvidím .... Sbohem Edwarde."
"Sbohem Tanyo." Když jsem tato slova vyslovil, viděl jsem je. Viděl jsem se odcházet. Viděl jsem se být dost silný na to, abych se vrátil na jediné místo, kde jsem toužil být.
"Znovu děkuji."
Okamžitě byla na nohách aběžela pryč, pohybující se přes sníh tak rychle, že její chodidla ane neměli čas ponořit se do sněhu, nenechala za sebou žádné stopy. Neotočila se. Moje odmítnutí jí tížilo víc, než připustila, dokonce i vjejích myšlenkách. Nechtěla mě vidět znovu předtím, než odejdu.
Moje ústa se stáhla starostí. Nechtěl jsem Tanyu zranit, i když její city nebyly hluboké a slova úplné, ale v každém případě nic, co bych chtěl opětovat. Stále jsem se necítil být gentlemanem.
Opřel jsem si bradu o kolena a opět se podíval na hvězdy, i když už jsem chtěl být na cestě. Věděl jsem, že mě Alice uvidí přicházet a poví to ostatním. Potěší je to - hlavně Carlisla a Esme. Ještě jsem se chvíli jsem se díval na hvězdy a snažil se proniknout za tvář v mojí hlavě. Mezi mnou a třepotajícími se světly na oboloze byl pár zmatených, čokoládově - hnědých očí hledících na mě a pokoušející se zjistit, co bude moje rozhodnutí znamenat pro ni.
Samozřejmě, nebyl jsem si jistý, jestli právě tuhle informaci její neobvyklé oči hledaly. Ani v mých představách jsem si nedokázal vybavit její myšlenky. Oči Belly Swanové se dívaly i nadále a nezastřený výhled mi unikal. S těžkým povzdechem jsem se vzdal a postavil se. Když poběžím, můžu být v Carlislově autě za méně než hodinu.
V touze vidět svojí rodinu a v touze být tím Edwardem, který se věcem postaví tváří v tvář, jsem běžel přes hvězdami osvětlené sněhové pole nezanechávajíc žádné otisky chodidel.
"Bude to v pořádku," vydechla Alice. Její oči byly nesoustředěné a Jasper měl jednu ruku těsně pod jejím loktem, aby jí vedl, když jsem kráčeli přes přeplněnou jídelnu v malé skupince.
Rosalia a Emmett byli v čele. Emmett vypadal směšně, jako bodyguard uprostřed nepřátelského území. Rosalie byla také ostažitá, no možná více vytočená než ochranářská.
"Samozřejmě že bude," potvrdil jsem. Jejich chování bylo absurdní. Když bych si nebyl jistý, že to zvládnu, zůstal bych doma.
Naše normální ráno se změnilo na hravé ráno - v noci sněžilo a Emmett a Jasper chtěli využít mojí nepozornosti, aby mě zbombardovali sněhovými koulemi. Když je znudil nedostatek mého zájmu, obrátili se proti sobě. Jejich přehnaná ostražitost by byla vtipná, kdyby mě tak nevytáčela.
"Ještě tu není, ale co se týká směru kterým příjde ..... nebude to po směru větru, když si sedneme na naše obvyklá místa,"
"Samozřejmě že budem sedět na našem obvyklém místě. Přestaň Alice. Lezeš mi na nervy. Budu úplně v pohodě."
Když jí Jasper pomáhal sednout zamrkala očima a zaměřila se na mojí tvář.
"Hmm," řekla, znějíc nanejvýš překvapeně.
"Myslím že máš pravdu."
"Samozřejmě že mám." zamumlal jsem.
Nesnášel jsem být středem jejich pozornosti. Pocítil jsem náhlou sympatii k Jasperovi, vzpomínajíc na všechny ty chvíle, kdy jsme ho ochranně obletovali. Krátce opětoval můj pohled a ušklíbnul se.
Otravné co?
Zašklebil jsem se na něj.
Nebylo to teprve náhodou minulý týden, kdy se mi tahle dlouhá jednotvárná místnost zdála tak vražedně nezajímavá? Nebyla pro mě tehdy jako spánek, jako kóma, jen samotné setrvání zde?
Dnes byly moje svaly napnuté - jako struny klavíru, připravené zahrát při sebemenším stlačení kláves. Moje smysly byly extra ostražité, sledoval jsem každý pohled, každý pohyb vzduchu, který se dotknul mojí pokožky, každou myšlenku. Hlavně myšlenky. Zůstal už jen jediný smysl, který jsem držel pod zámkem a odmítal ho použít, čuch samozřejmě. Nedýchal jsem.
Čekal jsem, že uslyším více o Cullenových v myšlenkách lidí, když jsem se jimi jen tak zběžně probíral. Celý den jsem čekal, hledajíc každou novou známost Belly Swanové. Chtěl jsem vědět, komu se svěřila a jaké nové klepy o nás kolují školou. Ale nic. Nikdo si nevšímal pěti upírů v jídelně, bylo to jako předtím, něž to nové děvče přišlo. Pár lidí v této místnosti na ní sstále myslelo, stejnými myšlenkami jako před týdnem. Teď jsem se ale cítil fascinovaný, namísto toho aby mě to nudilo.
Nikomu o mě nic neřekla?
Není možné, že by si nevšimla mého černého vražedného pohledu. Viděl jsem její reakci. Určitě jsem jí hloupě vystašil. Byl jsem přesvědčený, že to určitě někomu řekla, aby to znělo lépe. Přidat mi pár hrozivých řádků.
A potom, slyšela mě, když jsem se snažil přesunout hodiny biologie. Muselo ji napadnout, z mého výrazu, že ona byla ten důvod. Normální děvče by se ptalo, porovnávalo si svoje zážitky s ostatními a hledalo nějaký společný znak, kterým by si vysvětlila moje chování, aby se nemusela cítit jako outsider.
Lidi se neustále snaží se cítit normálně zapadnout. Ladit se všemi okolo, jako stádo ovcí. Tahle potřeba byla silnjší hlavně v období dospívání. Tohle děvče nebude žádná vyjímka. Ale nikdo si nás nevšímal. Bella musí být vyjímečně plachá, když se nikomu nesvěřila. Možná si promluvila s otcem, možná toto bylo to nejsilnější pouto .... i když mě se to zdálo málo pravděpodobné, když s ním strávila tak málo času. Bližší si je k mámě. Ale i tak, v nejbližší době budu muset jít okolo náčelníka Swana a poslouchat co si myslí.
"Něco nového?" Zeptal se Jasper.
"Nic. Ona ... asi to nikomu neřekla."
Všichni naráz zvedli obočí.
"Možná nejsi tak strašidelný, jak si myslíš," řekl Emmett chichotající se. "Vsadím se, že já bych ji vystašil lépe."
Zakoulel jsem očima.
"Přemýšlím proč?" Znovu se pozastavil nad mým novým objevem - neobyčejně zamlklá dívka .
"Už jsme to probírali. Já prostě nevím."
"Přichází," najednou zašeptala Alice. Cítil jsem, jak jsem strnul. "Sanž se vypadat lidsky."
"Lidsky říkáš?" zeptal se Emmett.
Zdvihnul svojí pravou pěst a přetočením prstů odhalil sněhovou kouli, kterou skrýval v dlani. Samozřejmě se nerozpustila. Udělal z ní kousek ledu. Oči měl upřené na Jaspera, ale já jsem viděl, kam se ubírají jaho myšlenky. A taktéž Alice, samozřejmě. Když jí na ni náhle hodil, odrazila jí od sebe a led přeletěl přes celou délku jídelny, příliš rychle pro lidské oči, až se nakonec rozbila na kousky o cihlovou zeď, přičemž zeď se rozbila také.
Hlavy všech z tohoto rohu místnosti zíraly na kousek ledu na zemi a potom se otočily, aby našli viníka. Nedívali se dál než o pár stolů od nás. A nikdo se na nás nepodíval.
"Velmi lidské Emmette," Ostře poznamenala Rosalie.
"Proč do té stěny rovnou nevrazíš pěstí?"
"Vypadalo by to působivěji, kdyby jsi to udělala ty, zlato."
Snažil jsem se na ně soustředit, udržující usměvavou tvář, jako kdybych se zúčastňoval jejich žertíku. Nedovolil jsem se podívat směrem, o kterém jsem věděl, že tam bude stát. Snažil jsem se jenom poslouchat.
Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztžitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly. Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nedýchat při každé známce její vůně v mém okolí. Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy - duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbílo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky jeho náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatím co jí pozoroval,když sebou trahla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapoměla, že je tam.
"Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečků přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen pro to, že jsem mu soustředěně naslouchal.
"Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.
Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem v mé tváři.
Hej brácha, vypadáš, jako kdyby jsi byl nemocný. Upravil jsem svůj výraz na nenucený.
Jessika nhlas uvažovala o Bellininým nedostatkem chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"
"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabý ale stále velmi jasný.
Proč mě trápily obavy, které náhle vyzařovaly z myšlenek Mika Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ni Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ni takto reagovali všichni. Nechtěl jsem ji instinktivně chránit i já? Před tím jsem jí chtěl zabít ... To je ... .
Byla ta dívka nemocná?
Těžko posoudit - vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou. Potom jsem si uvědomil, že jsem so o ni t neúplně stejně jko ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.
Ale i přesto se mi nelíbílo, že jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedly k pravidelným Jessičiným sousedkám k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbíla Alice.
Alice do mě šťouchla. Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.
Zatnul jsem zuby.
"Pohodička Edwarde," řekl Emmett. "Upřímě. No tak zabiješ jednoho člověka. Proto se přece svět nezhroutí."
"Ty tak víš," zamumlal jsem.
Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."
Hned potom na něj hodila Alice hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.
Překvapeně zamrkal a potom jsem se zákeřně zaškaredil.
"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.
"Fuj!" stěžovala si Rosalie, když se s Alicí očišstily.
Alice se zasmála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkác jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka - měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě - že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a při tom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.
Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.
... zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a upoutal mojí pozornost.ka.
Automaticky jsem se podíval směrem k myšlenkám až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.
Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.
Rychle svěsila hlavu a opět se zakryla závejem vlasů. Co si myslela? Moje frustarace narůstala každou minutou. Snažil jsem se - nejistě, zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.
Nic jenom ticho.
Co je to s ní? Pomyslela si Jessika. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.
"Edward Cullen na tebe zírá," zachychotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebya ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.
Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.
"Nevypadá nazlobeně, že ne?" zašeptala.
Takže si všimla mojí předchozí reakce. Jistěže ano. Její otázka Jessiku zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj v ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.
"Ne," řekla i když si přála aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled - i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy.
"Měl by?"
"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb. Ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.
"Cullenovi namají rádi nikoho," ujistila ji Jessika. "No oni si nikoho nevšímají dost na to aby si k někomu vytvořili vztah." Nikdy to nedělají. postěžovala si Jessika a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že jí poslouchá. Jessika se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.
Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si - i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý - že to bylo záměrně. Vypadal že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.
Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě proměnil v déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště.
Opravdu si té změny nevšiml? Mně se to zdálo tak hlasité.
Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli s já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního.
Příšerně hloupé.
Ani zbytek mé rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.
Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mé pokožce cítil tak neskutečně úžasnou vůni jají krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu. Byl jsem dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?
"Já, ... myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."
Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.
"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil.
"Jdi domů. Jdi na to pomalu."
"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett.
"Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."
"Ještě se nechci stěhovat," stěžovala si Rosalie.
"Nechci začínat znovu od začátku. Konečně jsme téměř dokončili střední školu, Emmette."
Nemohl jsem se rozhodnout. Strašně, ale opravdu strašně jsem tomu chtěl postavit. Nechtěl jsem zase utíkat. A také jsem nechtěl překročit hranice. Minulý týden byla chyba, že jsme Jaspera nechávali tak dlouho bez lovu, nebyla tohle taková zbytečná chyba? Nechtěl jsem být důvodem ke stěhování. Určitě by mi za to nepoděkovali.
Vlastně jsem chtěl jít na hodinu biologie. Uvědomil jsem si, že chci opět vidět její tvář.
Tohle rozhodlo. Tahle zvláštnost. Hněval jsem se proto sám na sebe. Nepřísahal jsem si náhodou, že nenechám ticho Belliny mysli aby mě donutilo přehnaně se o ní zajímat? No a teď - byl jsem nad míru zaujatý.
Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlím. Její mysl byla zavřená, ale oči otevřené. Možná jsem v nich mohl číst namísto myšlenek.
"Ne Rose, myslím si, že to opravdu bude v pohodě," řekla Alice. "Vyjasňuje se mi to. Jsem si jistá na devadesáttři procent že, se nic nestane, když do té třídy půjde."
Zvědavě se na mě podívala a přemýšlela, co asi změnilo moje myšlenky, že jsou její vize najednou jasnější.
Nebude už dost zvláštní snažit se nechat Bellu Swanovou naživu?
Emmet měl pravdu, i když na druhé straně - proč už to nemít za sebou? Postavím se tváří v tvář pokušení.
"Jděte do třídy," přikázal jsem jim a vstal od stolu. Odešel jsem bez ohlédnutí. Slyšel jsem obavy Alice a Jasperův nesouhlas, Emmetův souhlas a zuřivost Rosalie, s kterou mě sledovala. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a vešel do třídy.
Přišel jsem včas - pan Banner se stále ještě připravoval na dnešní laboratorní práce. Dívka si sedla za můj - náš stůl a se svěšenou hlavou kulala do sešitu, do kterého si čmárala. řiblížil jsem se ke stolu a díval se na sešit. Zkoumal jsem papír a byl jsem velice zaujatý výplody její mysli. Žádné z nich nemělo význam, pouze jeden škrábanec za druhým. Možná ani nepřemýšlela nad obrazy, které kreslila, ale nad něčím jiným ....?
Odsunul jsem stoličku dost silně na to, aby zavrzala na linoleu - lidi se totiž cítí mnohem lépe, když se někde objeví zvuková kulisa. Věděl jsem, že to slyšela - nezvedla hlavu, ale její ruka vynechala jedno kolečko v obrázku který kreslila.
Proč se neotočila? Možná byla vyděšená. Musím na ní tentokrát zapůsobit jinak. Aby si myslela, že to předtím byla jen její představivost.
"Ahoj," řekl jsem tichým melodickým hlasem, který jsem používal pro lidi a vykouzlil jsem zdvořilý úsměv bez náznaku zubů.
Teď už hlavu zvedla a její velké hnědé oči byly vylekané, zmatené, plné nevyslovených otázek.
Byla to přesně ta tvář, která mi minulý týden blokovala výhled na hvězdy.
Když jsem se díval do jejích zvláštních, hlubokých, hnědých očí, uvědomil jsem si, že nenávist- ta nenávist kterou jsem cítil k její samotné existenci - se vypařila. Teď, když jsem nedýcha a nezkoumal její vůni, bylo těžké uvěřit, že bych mohl nenávidět někoho tak zranitelného.
Začervenala se, ale nic neřekla.
Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Sanžil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho abych se musel nadechnout.
"Jmenuji se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že ona už to dávno ví. Bylo to prostě slušné. "Minulý týden jsem neměl šanci představit se. Ty musíš být Bella Swanová."
Svraštila obočí - zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.
"Odkud znáš moje jméno?" zakoktala.
Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál - tohle byl znak, při kterém se lidi cítí víc uvolněněji.
"No myslím, že tady zná tvé jméno každý." Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo až přijedeš."
Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zárověň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.
"Ne," řekla "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."
"Máš radši, když se ti říká Isabella?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé takk nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?
"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz - jestli jsem ho dobře pochopil - byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janca Janca | 3. února 2012 v 21:15 | Reagovat

Prosím, oprav si ty hrubky... :-(

2 mak mak | 3. dubna 2012 v 13:50 | Reagovat

jo, taky bych to ocenila... :-?

3 Sisi Sisi | 15. července 2012 v 19:04 | Reagovat

Jo, to by bylo fajn. Si to celé přepisovala? Nebylo by snadnější to překopírovat? Ale jinak moc pěkné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama