Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


29. Kapitola - Zrazená

10. září 2009 v 9:52 | ajwy |  Hostitel (The Host) - kniha online
Možná jsem měla běžet na druhou stranu. Ale tentokrát mě nikdo nedržel, a přestože byl jeho hlas chladný a vzteklý, Jared mě volal. Melanie byla ještě dychtivější než já, když jsem opatrně zahnula za roh a vstoupila do modrého světla; tam jsem zaváhala.
Ian stál jenom pár stop přede mnou, připravený na jakýkoliv nepřátelský pohyb, o který by se Jared mohl směrem ke mně pokusit.
Jared seděl na zemi, na jedné z matrací, které jsme tu s Jamiem zanechali. Vypadal stejně vyčerpaně jako Ian, ale jeho oči byly mnohem ostražitější než zbytek jeho těla.
"Klid," řekl Jared Ianovi. "Jenom si s tím chci promluvit. Dal jsem tomu dítěti slib, a ten dodržím."
"Kde je Kyle?" chtěl vědět Ian.
"Chrápe. Vaše jeskyně se asi za chvíli rozpadne, jak celá vibruje."
Ian se nepohnul.
"Nelžu, Iane. A nezabiju to. Jeb má pravdu. Nezáleží na tom, jak moc je tahle hloupá situace zasviněná, Jamie do toho má co mluvit stejně jako já, a ten je naprosto poblázněný, takže pochybuju, že mi v dohledné době dá povolení."
"Nikdo není poblázněný," zavrčel Ian.
Jared máchl rukou, jako kdyby chtěl zahnat jejich neshodu v terminologii. "Ode mě tomu nehrozí žádné nebezpečí, to jsem chtěl říct." Poprvé za celou dobu se podíval na mě, hodnotil způsob, jakým jsem objímala zeď, pozoroval, jak se mi třesou ruce. "Už ti neublížím," řekl mi.
Udělala jsem malý krok dopředu.
"Nemusíš s ním mluvit, jestli nechceš, Wando," řekl rychle Ian. "Není to tvoje povinnost, ani úkol, který musíš splnit. Není to rozkaz. Máš na výběr."
Jaredovo obočí se stáhlo - Ianova slova ho zmátla.
"Ne," zašeptala jsem. "Promluvím s ním." Udělala jsem další krátký krok. Jared otočil ruku dlaní na ruku a dvakrát pohnul prsty, povzbuzoval mě.
Šla jsem pomalu, každý krok tvořil jednotlivý pohyb a následovalo ho zastavení, nešla jsem pravidelným tempem. Zastavila jsem se asi metr od něho. Ian šel za mnou jako stín a držel se blízko.
"Rád bych s tím mluvil o samotě, jestli by ti to nevadilo," řekl mu Jared.
Ian se zastavil. "To teda vadilo."
"Ne, Iane, to je v pořádku. Jdi se vyspat. Budu v pořádku." Lehce jsem ho šťouchla loktem.
Ian si pochybovačně prohlížel mou tvář. "Nemáš náhodou nějaké jiné úmysly? Ušetřit to dítě?" chtěl vědět.
"Ne. Jared by v tomhle Jamiemu nelhal."
Jared se zamračil, když jsem řekla jeho jméno hlasem plným jistoty.
"Prosím, Iane," prosila jsem. "Chci s ním mluvit."
Ian mě ještě dlouho pozoroval a pak se otočil a zamračil se na Jareda. Věta, co potom řekl, zněla jako rozkaz.
"Jmenuje se Wanda, ne to. Nedotkneš se jí. Jakoukoliv známku na ní zanecháš ti já oplatím dvakrát."
Škubla jsem sebou při té hrozbě.
Ian se náhle otočil a vyrazil do tmy.
Dlouho bylo ticho, jak jsme se oba dívali na prázdné místo, které tu zanechal Ian. Vzhlédla jsem jako první, podívala jsem se na jeho tvář, zatímco on stále sledoval místo, kde před chvílí stál Ian. Když se otočil, aby se setkal s mým pohledem, sklopila jsem oči k zemi.
"Páni. Nedělá si srandu, viď?" řekl Jared.
Považovala jsem to za řečnickou otázku.
"Proč se neposadíš?" zeptal se a poklepal vedle sebe na matraci.
Zamyslela jsem se a potom jsem se opřela o stejnou zeď jako on, ale blíž k díře, vložila jsem tak mezi nás celou délku matrace. Melanii se to nelíbilo; chtěla být blíž k němu, chtěla, abych cítila jeho vůni a teplo jeho těla vedle sebe.
To jsem nechtěla - a nebylo to pro to, že bych se ho bála; v tu chvíli nevypadal naštvaně, jenom unaveně a opatrně. Prostě jsem k němu nechtěla být blíž. Něco v hrudi mě bolelo, když jsem ho měla takhle blízko - když seděl v mé blízkosti a já jsem věděla, že mě nenávidí.
Pozoroval mě s hlavou nakloněnou na stranu; dokázala jsem zvednout oči jenom na chvíli, než jsem se znovu musela podívat stranou.
"Mrzí mě ten včerejšek - tvůj obličej. Neměl jsem to dělat."
Zírala jsem na své ruce, které jsem měla složené v klíně.
"Nemusíš se mě bát."
Přikývla jsem, ale nepodívala jsem se na něho.
Zavrčel. "Myslel jsem, že jsi říkala, že si se mnou promluvíš?"
Pokrčila jsem rameny. Dokud jsem ve vzduchu cítila tíhu jeho nepřátelství, nedokázala jsem najít hlas.
Slyšela jsem, jak se pohnul. Posunoval se po matraci, dokud neseděl těsně vedle mě - tak, jak to chtěla Melanie. Moc blízko - bylo těžké souvisle myslet, těžké pravidelně dýchat - ale nedokázala jsem se přinutit odsunout se. Zvláštní bylo, že ačkoliv tohle bylo přesně to, co Melanie chtěla, byla najednou podrážděná.
Co? zeptala jsem se, polekaná sílou jejích emocí.
Nelíbí se mi, když je u tebe tak blízko. Není to správné. Nelíbí se mi to, jak chceš, aby tak zůstal. Poprvé, co jsme spolu opustily civilizaci, jsem od ní pocítila vlny nenávisti. Byla jsem v šoku. Tohle nebylo fér.
"Mám jenom jednu otázku," přerušil nás Jared.
Podívala jsem se mu do očí a přikrčila se - odvrátila jsem se jak od jeho tvrdých očí, tak od Melanina odporu.
"Asi si dokážeš představit jakou. Jeb s Jamiem strávili celou noc tím, že mi vykládali…"
Čekala jsem na jeho otázku a upřeně pozorovala pytel s rýží na druhé straně jeskyně - můj včerejší polštář. Periferním viděním jsem spatřila, jak se jeho ruka zvedla, a schoulila se do zdi.
"Neublížím ti," řekl znovu netrpělivě a chytil mou bradu svou tvrdou rukou, otočil si mou tvář, abych se na něho musela podívat.
Moje srdce zakolísalo, když se mě dotkl, a mé oči byly najednou moc vlhké. Zamrkala jsem, snažila jsem se zaostřit.
"Wando." Řekl mé jméno pomalu a poznala jsem, že neochotně, přestože jeho hlas byl vyrovnaný a bezvýrazný. "je Melanie pořád naživu - pořád tvou součástí? Řekni mi pravdu."
Melanie zaútočila stejně hrubou silou, jakou má bourací závaží. Bolelo to, jako náhlý záchvat migrény, když se snažila dostat ven.
Přestaň! Copak to nevidíš?
Bylo to tak jasné, ve tvaru jeho rtů, v napětí jeho očí. Nezáleželo na tom, co řeknu já nebo co řekne ona.
Nejsem pro něho víc než lhář, řekla jsem jí. Nechce znát pravdu - jenom hledá důkaz, nějaký způsob, jak by Jebovi a Jamiemu dokázal, že jsem lhář, Hledač, aby mu dovolili mě zabít.
Melanie mi odmítla odpovědět ani mi nechtěla uvěřit; bojovala jsem, abych ji udržela zticha.
Jared pozoroval, jak mi na čele vyrazil pot, jak mi po páteři přeběhlo zachvění, a jeho oči se zúžily. Stále držel mou bradu, nedovolil mi skrýt obličej.
Jarede, miluju tě, snažila se vykřiknout. Jsem tady.
Mé rty se nezachvěly, ale překvapilo mě, že si to nedovedl přečíst v mých očích.
Čas pomalu ubíhal a on čekal na mou odpověď. Byla to agonie, muset se mu dívat do očí, muset v nich vidět ten odpor. A jako kdyby to nebylo dost, zevnitř na mě nepřestával dorážet Melaniin vztek. Její závist se mnou prohnala jako hořká povodeň a zanechala za sebou jenom spoušť.
Uběhlo víc času a slzy, které se nahromadily v mých očích, už se tam nedokázaly udržet. Stékaly mi po tvářích a tiše se kutálely do Jaredovy dlaně. Jeho výraz se nezměnil.
Nakonec jsem toho už měla dost. Zavřela jsem oči a škubla hlavou dolů. Radši než aby mi ublížil, mě pustil.
Frustrovaně si povzdechl.
Čekala jsem, že odejde. Znovu jsem upřeně zírala na své ruce a čekala. Můj tep odbíjel míjející minuty. Nepohnul se. Vypadal, jako kdyby byl vytesaný z kamene. Patřila k němu, takhle kamenná nehybnost. Patřila k jeho novému, tvrdému výrazu, k jeho bezcitným očím.
Melanie se zamyslela nad tímhle Jaredem, přirovnávala ho k tomu muži, jakým byl. Vzpomínala na jeden všední den na útěku…

"Ááách," povzdechnou si Jared s Jamiem společně.
Jared sebou hodí na koženou pohovku a Jamie se natáhne na koberec před ním. Dívají se na basketbalový zápas na velkoplošné obrazovce. Paraziti, kteří tu žijí, jsou v práci, a my už jsme naplnili džíp vším, co se do něho vešlo. Máme teď pár hodin na odpočinek, než budeme znovu muset zmizet.
V televizi se dva muži slušně dohadují na postranní čáře. Kameraman je blízko; slyšíme, co říkají.
"Věřím, že jsem se ho dotkl jako poslední - je to váš míč."
"Tím si nejsem jistý. Nechtěl bych si přisvojovat nějakou spravedlivou výhodu. Radši bychom měli požádat sudí, aby si přehráli záznam."
Hráči si potřesou rukama a navzájem se poplácají po ramenech.
"To je absurdní," zavrčí Jared.
"Já to nevydržím,"souhlasí Jamie a perfektně napodobí Jaredův tón; každým dnem zní víc jako Jared - jedna z mnoha podob jeho obdivu. "Je tam něco jinýho?"
Jared přepíná kanály, dokud se nezastaví na záběru na běžeckou dráhu. Paraziti teď pořádají olympiádu v Haiti. Z toho, co vidíme, jsou mimozemšťani obrovsky nadšení. Většina má před domem olympijské vlajky. Ale není to stejné. Každý, kdo se zúčastní, teď dostane medaili. Ubohé.
Ale stovku překážky nedokážou úplně zkazit. Individuální sporty parazitů jsou zábavnější, než když se snaží přímo soupeřit proti sobě. Jde jim to líp každému zvlášť.
"Mel, pojď si odpočinout," zavolá Jared.
U zadních dveří stojím jenom ze zvyku, ne protože jsem připravená utéct. Ne protože se bojím. Jenom zvyk, nic víc.
Jdu k Jaredovi. Posadí si mě na klín a položí mi bradu na temeno hlavy.
"Dobrý?" zeptá se.
"Ano," odpovím, protože je to vážně pravda. Je mi dobře, tady, v domě mimozemšťanů.
Táta říkával spoustu legračních věcí - někdy jako kdyby mluvil svým vlastním jazykem. Salátové dny, čmuchal, krabice svěžesti, drozdí pozice, čokoládový šálek a něco o babičce sající vajíčka. Jedna z jeho nejoblíbenějších frází byla bezpečný jako domy.
Učil mě jezdit na kole a máma stála ve dveřích a s obavami nás pozorovala: "Uklidni se, Lindo, tahle ulice je bezpečná jako domy." Přesvědčoval Jamieho, aby se nebál spát bez své noční lampičky: "Tady je to bezpečný jako domy, synu, na míle daleko tu není jediný strašidlo."
Potom se svět přes noc změnil na odpornou noční můru a tahle fráze se pro mě a pro Jamieho stala vtipem. Domy byly to nejnebezpečnější místo, co jsme znali.
Schovávali jsme se v křoví a pozorovali, jak z garáže vyjíždí auto, rozhodovali jsme se, jestli má cenu si doběhnout pro něco k jídlu, jestli to nebylo moc nebezpečné. "Myslíš, že paraziti budou pryč dlouho?" "V žádném případě - to místo je bezpečné jako domy. Pojď, vypadneme odsud."
A teď tu sedím a dívám se na televizi jako před lety a máma s tátou jsou ve vedlejší místnosti a já jsem nikdy nestrávila noc schovaná ve stoce s Jamiem a se spoustou krys, zatímco zloději těl s baterkami hledali zloděje, kteří utekli s pytlíkem sušených fazolí a mísou studených špaget.
Vím, že kdybychom s Jamiem sami dokázali přežít ještě dvacet let, nikdy bychom ten pocit nezažili. Pocit bezpečí. Dokonce víc než bezpečí - štěstí. V bezpečí a šťastní, dvě věci, o kterých jsem si myslela, že už nikdy nepocítím.
Díky Jaredovi se cítíme v bezpečí, aniž by se on o to nějak zvlášť snažil, dělá to už jenom tím, že je to Jared.
Vdechuji vůni jeho kůže a cítím pod sebou teplo jeho těla.
Jared dělá všechno bezpečným, všechno šťastným. Dokonce i domy.

Pořád se díky němu cítím v bezpečí, uvědomila si Melanie, když cítila teplo v místě, kde jeho ruka byla sotva pár centimetrů od mé. Přestože on ani neví, že tu jsem.
Já jsem se necítila v bezpečí. Díky lásce k Jaredovi jsem se cítila mnohem méně v bezpečí než za jakýchkoliv jiných podmínek, jaké jsem si v tu chvíli dokázala vymyslet.
Napadlo mě, jestli bychom s Melanií Jareda stále milovaly, kdyby už napořád zůstal tím, kým byl teď, kdyby ten usmívající se Jared z Melaniiných vzpomínek, ten, který k Melanii přišel s rukama plnýma naděje a zázraků, nadobro zmizel. Následovala by ho, i kdyby zůstal pořád tak tvrdý a cynický? Kdyby ho ztráta jeho usměvavého otce a divokých starších bratrů změnila tak, jako to udělala ztráta Melanie?
Samozřejmě. Melanie si byla jistá. Milovala bych Jareda, ať už by byl jakýkoliv. I takhle, patří ke mně.
Napadlo mě, jestli by to samé platilo i pro mě. Milovala bych ho teď, i kdyby stejný byl i v jejích vzpomínkách?
Potom jsem byla vyrušená. Bez jakéhokoliv podnětu, kterého bych si všimla, Jared najednou promluvil, a mluvil, jako kdybychom byli v půlce rozhovoru.
"A tak jsou kvůli tobě Jeb s Jamiem přesvědčení, že je možné si nějakým způsobem uchovat vědomí po… chycení. Oba jsou si jistí, že Melanie stále kope."
Lehce zaklepal na mou hlavu. Ucukla jsem před ním a on si založil ruce na prsou.
"Jamie si myslí, že s ním mluví." Protočil oči. "Vážně není fér si s tím dítětem takhle hrát - ale to předpokládá určitý smysl etiky, která tu zcela evidentně neplatí."
Objala jsem se rukama kolem těla.
"Jeb ale argumentuje logicky - a to mě zabíjí! Po čem vlastně jdeš? To, jak se po tobě Hledači pídili, nebylo nijak moc promyšlené ani… podezřívavé. Vypadalo to, že hledají jenom tebe - ne nás. Takže možná nevěděli, o co ses snažila. Možná pracuješ sama pro sebe? Něco jako práce v přestrojení. Nebo…"
Bylo lehčí ho ignorovat, když takhle bláhově uvažoval. Soustředila jsem se na svá kolena. Byla špinavá, jako vždycky, fialová a černá.
"Možná mají pravdu - alespoň v tom, jestli tě máme zabít."
Nečekaně přejel rukama po husí kůži, která mi při jeho slovech vystoupla na ruce. Když znovu promluvil, byl jeho hlas laskavější. "nikdo ti už neublíží. Dokud nebudeš dělat žádné problémy…" Pokrčil rameny. "Tak nějak jim rozumím, a možná, z nějakého zvráceného úhlu pohledu, by to bylo špatné, jak říkají. Možná tu není žádný omluvitelný důvod… Kromě toho, že Jamie…"
Moje hlava se prudce zvedla - jeho oči byly ostré, zkoumaly mou reakci. Litovala jsem, že jsem takhle ukázala svůj zájem, a znovu jsem začala pozorovat svá kolena.
"Děsí mě, jak se na tebe váže," zamumlal Jared. "Neměl jsem ho tu nechávat. Nikdy jsem si nemyslel… A nevím, co s tím mám dělat. Myslí si, že Melanie pořád žije. Co mu to udělá, až…?"
Všimla jsem si, že řekl až, ne jestli. Ať už slíbil cokoliv, nemyslí si, že vydržím dlouho.
"Jsem překvapený, že ses dostala k Jebovi," změnil téma. "Je to obezřetný stařík. Všechny triky tak lehce prohlédne. Do teď."
Chvíli o tom přemýšlel.
"Nejsi moc výmluvná, co?"
Následovalo další dlouhé mlčení.
Jeho slova vytryskla náhle. "To, co mě pořád žere, je, co když mají pravdu? Jak bych to sakra poznal? Nenávidím to, jak mi jejich logika dává smysl. Musí být jiné vysvětlení."
Melanie znovu bojovala, aby mohla promluvit, tentokrát ne tak hrubě, jako předtím, tentokrát nedoufala, že by se jí to povedlo. Držela jsem ruce a rty ztuhlé.
Jared se pohnul, posunul se od zdi, takže byl otočený ke mně. Pozorovala jsem ten pohyb koutkem oka.
"Proč jsi tady?" zašeptal.
Krátce jsem se podívala na jeho tvář. Byla jemná, milá, skoro tak, jak si ji Melanie pamatovala. Cítila jsem, jak má kontrola mizí; mé rty se chvěly. Udržet ruce nehybné zabralo veškerou mou sílu. Chtěla jsem se dotknout jeho tváře. Melanii se to nelíbilo.
Nenecháš mě promluvit, tak si aspoň nech svoje ruce pro sebe, zasyčela.
Snažím se. Je mi to líto. Bylo mi to líto. Tohle jí ubližovalo. Obě jsme trpěly, každá jinak. Bylo těžké říct, pro koho to v tu chvíli bylo horší.
Jared zvědavě pozoroval, jak se mi oči znovu naplnily slzami.
"Proč?" zeptal se jemně. "Víš, Jeb má takovej bláznivej nápad, že tu jsi kvůli mně a Jamiemu. Není to praštěný?"
Má pusa se napůl otevřela; rychle jsem se kousla do tru.
Jared se pomalu naklonil dopředu a vzal mou tvář do obou rukou. Mé oči se zavřely.
"Neřekneš mi to?"
Jednou jsem rychle zavrtěla hlavou. Nebyla jsem si jistá, čí to byla práce. Říkala jsem já neřeknu, nebo Melanie nemůžu?
Jeho ruce ztuhly. Otevřela jsem oči a jeho tvář byla jen pár centimetrů od té mojí. Srdce mi bylo nepravidelně a žaludek klesl - snažila jsem se dýchat, ale plíce mě nechtěly poslechnout.
Viděla jsem mu jeho úmysl na očích; věděla jsem, jak se pohne, úplně přesně jsem si dokázala vybavit, jaké bude cítit jeho rty na svých. A přesto to pro mě bylo nové, když se jeho rty přitiskly na mé.
Myslím, že se jenom chtěl zlehka dotknout mých rtů, být jemný, ale jakmile se naše kůže dotkly, věci se změnily. Jeho rty byly najednou tvrdé a hrubé, rukama si mě přitahoval blíž, zatímco jeho rty se s neznámou naléhavostí vpíjely do těch mých. Bylo to tak jiné než vzpomínat, o tolik silnější. Nebyla jsem schopná souvisle myslet.
Moje tělo se bouřilo. Už jsem ho neovládala - ono ovládalo mě. Nebyla to Melanie - naše tělo teď bylo silnější než každá z nás. Naše dýchání bylo hlasité: moje divoké a přerývané, jeho divoké, skoro jako vrčení.
Ruce mě přestaly poslouchat. Má levá ruka se natáhla k jeho tváři, chtěla se jí dotknout.
Moje pravá ruka byla rychlejší. Nebyla moje.
Melanie ho praštila, s tichým tupým zvukem odtrhla jeho tvář od mé. Maso proti masu, tvrdě a vztekle.
Síla úderu nebyla dost velká na to, aby ho odstrčila daleko, ale po čtyřech se odplazil ode mě, jakmile naše rty nebyly spojené. Zděšenýma očima zíral na mou zděšenou tvář.
Zírala jsem na svou stále zaťatou pěst, se stejným odporem, jako kdybych právě zjistila, že mi z ruky vylézá štír. Z hrdla mi unikl povzdech plný odporu. Popadla jsem levou rukou své pravé zápěstí, zoufale jsem se snažila zabránit Melanie, aby mé tělo znovu využila k něčemu násilnému.
Vzhlédla jsem k Jaredovi. Také zíral na pěst, kterou jsem držela, jeho hrůza ustupovala, místo ní se na jeho tváři objevovalo překvapení. V tu chvíli jeho obličej postrádal jakoukoliv ochranu. Snadno jsem dokázala odhadnout jeho myšlenky, jak proplouvaly po jeho tváři.
Tohle nebylo to, co očekával. A on něco očekával; to jsem viděla. Tohle byla zkouška. Zkouška, na kterou si myslel, že je připravený. Zkouška, jejíž výsledky s naprostou jistotou předpokládal. Ale byl překvapený.
Znamenalo to, že jsem prošla nebo selhala?
Bolest v mé hrudi nebyla překvapením. Už jsem věděla, že pojem zlomené srdce nebyla nadsázka.
V situaci boj nebo útěk jsem nikdy neměla na výběr; vždycky by to byl útěk. Protože Jared byl mezi mnou a temnotou naplňující tunel vedoucí pryč, otočila jsem se a vrhla se do díry plné krabic.
Krabice praskaly a praskaly, když jsem je svou tíhou mačkala ke zdím a k podlaze. Dostala jsem se do toho nemožně malého místečka, plazila jsem se okolo tvrdších krabic a mačkala ty měkčí. Cítila jsem, jak mě na kotníku škrábly jeho prsty, a skopla jsem mezi nás jednu z těch pevnějších krabic. Zavrčel a zoufalství mi sevřelo hrdlo. Nechtěla jsem mu znovu ublížit; nechtěla jsem se trefit. Jenom jsem se snažila utéct.
Neslyšela jsem své vzlyky, jakkoliv byly hlasité, dokud jsem se nedostala až na konec naplněné díry a utichl zvuk padajících krabic. A když jsem se uslyšela, ty nepravidelné, trhané vzlyky plné agonie, zastyděla jsem se.
Tak zahanbená, tak ponížená. Byla jsem zhrzená sama sebou, násilím, které jsem nechala, aby naplnilo mé tělo, ať už záměrně nebo ne, ale to nebylo, proč jsem vzlykala. Vzlykala jsem, protože to bylo zkouška a jak jsem byla hloupé, hloupé, hloupé emocionální stvoření, chtěla jsem, aby to bylo opravdové.
Melanie se bolestí kroutila vedle mě a bylo těžké najít v té dvojité bolesti nějaký smysl. Cítila jsem se, jako kdybych umírala, protože to nebylo skutečné; ona se cítila, jako kdyby umírala, protože pro ni to bylo až mor skutečné. Od toho všeho, co ztratila, když zmizel její svět, tak dávno, se nikdy necítila zrazená. Když její otec přivedl Hledače pro své děti, věděla, že to nebyl on. Necítila zradu, jenom zármutek. Její otec byl mrtvý. Ale Jared byl naživu a sám sebou.
Nikdo tě nezradil, ty hloupá, osopila jsem se na ni. Chtěla jsem, aby její bolest skončila. Bylo toho moc, bylo to další závaží. Moje vlastní bolest byla velká až dost.
Jak mohl? Jak? opakovala a mě ignorovala.
Neovladatelně jsme vzlykaly.
Jedno slovo nás vrátilo zpátky za hranici hysterie.
Z ústí díry se Jaredův tichý, hrubý hlas - zlomený a překvapivě dětinský - zeptal: "Mel?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama