Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


4. Kapitola - Vysněná

10. září 2009 v 9:31 | ajwy |  Hostitel (The Host) - kniha online
Je moc velká tma, aby bylo tak horko, nebo možná je moc horko na to, aby byla taková tma. Tyhle dvě věci prostě nepatří dohromady.
Plížím se temnotou za slabou ochranou křoví a potím se z poslední vody, která mi zbyla v těle. Je to patnáct minut od té doby, co auto opustilo garáž. Nerozsvítilo se žádné světlo. Dveře do podloubí jsou pootevřené. Dovedu si představit ten vlhký chladný vzduch. Přála bych si, aby dofoukl až sem.
Kručí mi v břiše, zatínám břišní svaly, abych ten zvuk potlačila. Je dost ticho na to, aby se nesl.
Mám takový hlad.
Ale něco jiného je důležitější - jiné hladové břicho bezpečně schované daleko v temnotě, čekající v jeskyni, která je teď naším dočasným domovem. Sevřené místečko s ostrými vulkanickými kameny. Co udělá, jestli se nevrátím? Celý ten tlak mateřství bez jakékoliv zkušenosti. Cítím se tak bezmocná. Jamie má hlad.
V blízkosti tohoto domu nejsou žádné jiné. Pozoruji ho od té doby, co bylo slunce ještě daleko od západu, a nemyslím si, že by měli psa.
Trochu zvolním, moje lýtka protestují, ale pořád jsem skrčená, snažím se být co nejmenší. Cesta je písečná, bledá ve svitu hvězd. Nikde neslyším auta.
Vím, co zjistí, až se vrátí, ty příšery, které vypadají jako spokojený pár okolo padesátky. Budou přesně vědět, co jsem zač, a začnou mě hledat. To pak musím být daleko. Opravdu doufám, že budou pryč celý večer. Myslím, že je pátek. Perfektně napodobují naše zvyky, je těžké poznat jakýkoliv rozdíl. Což je důvod, proč vyhráli.
Plot okolo zahrady není vysoký. Přeskočím ho bez problémů, tiše. Dvůr je ale štěrkový a já musím jít velmi opatrně, abych nevydala žádný zvuk. Zvládla jsem to až ke dlaždicím.
Rolety jsou vytažené. Světlo hvězd mi stačí, abych poznala, že se uvnitř nic nehýbe. Pár, co tu bydlí, si nepotrpí na výzdobu. Jsem za to vděčná. Je potom těžší se někde schovat. Samozřejmě to ani mě neposkytne příležitost se ukrýt, ale co se týče mého schovávání, už je stejně pozdě.
Otevřu dveře, povede se mi to úplně tiše. Opatrně našlapuji na dlaždice, ale je to pouze ze zvyku. Nikdo tu na mě nečeká.
Chladný vzduch působí přímo nebesky.
Po levé straně je kuchyně. Vidím lesk žulových pultů.
Sundám si z ramene plátěný pytel a začnu u ledničky. Leknu se, když se rozsvítí světlo, jakmile otevřu dveře, ale rychle najdu čidlo a držím ho prstem u nohy. Moje oči jsou oslepené. Nemám čas čekat, až si zvyknou. Pokračuji po hmatu.
Mléko, plátky sýra, zbytek jídla v plastikové míse. Doufám, že to je to kuře s rýží, co měli k večeři. To sníme dnes.
Džus, pytel jablek. Mrkve. To vydrží do rána.
Pospíchám do spíže. Potřebuji i jídlo, které vydrží déle.
Už vidím lépe. Sbírám tolik věci, kolik můžu unést. Mmm, čokoládové sušenky. Odolávám touze otevřít je hned, ale zatnu zuby a ignoruji, jak se mi kroutí žaludek.
Pytel je pořád těžší a těžší. Vydrží nám to jenom týden, i kdybychom sebevíc šetřili. A mě se nechce šetřit, chce se mi pořádně se nacpat. Strkám si do kapes müsli tyčinky.
Ještě jedna věc. Doběhnu ke dřezu a naplním láhev. Potom se nakloním a piju rovnou z kohoutku. Voda dělá zvláštní zvuky, jak šplouchá v mém prázdném žaludku.
Teď, když je moje práce hotová, začínám panikařit. Chci být rychle pryč. Civilizace je smrtelná.
Cestou ven pozoruji podlahu a dávám pozor, abych s těžkým pytlem na zádech nezakopla. A to je také důvod, proč jsem na dvoře neviděla černou siluetu, dokud jsem nedošla ke dveřím.
Slyším jeho tichou kletbu ve stejném okamžiku, kdy mi unikne vyděšené vypísknutí. Otočím se a chci se rozběhnout k předním dveřím. Doufám jsem, že nebudou zamčené, nebo že alespoň bude jednoduché zámek otevřít.
Neuběhla jsem ani dva kroky, než mě za ramena chytily dvě drsné, tvrdé ruce a než si mě přitáhl k sobě. Je moc velký a moc silný na to, aby to byla žena. Což mi také dokáže jeho hluboký hlas.
"Jediný zvuk a zemřeš," vyhrožuje. Šokuje mě, když na kůži ucítím tenký, ostrý hrot, tiskne mi ho pod bradu.
Nerozumím tomu. Neměl by mi dávat na výběr. Co je to za zrůdu? Nikdy jsem neslyšela o žádném z nich, který by porušil pravidla. Odpovím mu jediným způsobem, kterým můžu.
"Udělej to," procedím skrz zaťaté zuby. "Prostě to udělej. Nechci být žádný špinavý parazit!"
Čekám na ten nůž a bolí mě srdce. Každý tep má jméno. Jamie, Jamie, Jamie. Co se s tebou teď stane?
"Chytrá," zamumlá, ale nevypadá to, že mluví se mnou. "Musí to být Hledač. A to znamená past. Jak to věděli?" Kov z mého krku zmizí, ale jenom proto, aby ho nahradila ruka pevná jako železo.
V jeho sevření sotva mohu dýchat.
"Kde jsou ostatní?" ptá se mě a sevře mě pevněji.
"Žádní nejsou!" vyhrknu. Nemohu ho dovést k Jamiemu. Co Jamie udělá, když se nevrátím? Jamie má hlad!
Vrazím mu loket do břicha - a bolí mě to. Jeho břišní svaly jsou stejně tvrdé jako jeho ruce. To je divné. Takovéhle svaly jsou buď produktem těžké práce, nebo posedlosti a parazité nemají ani jedno.
Když jsem ho praštila, tak se ani nepohnul. Zoufale mu vrazím patou do nártu. To nečeká, takže se zapotácí. Vysmeknu se mu, ale chytí mě za záda a znovu mě přitáhne k sobě. Jeho ruka mě znovu chytí pod krkem.
"Nejsi na mírumilovného lovce těl nějak moc agresivní?"
Jeho slova nedávají žádný smysl. Myslela jsem si, že tihle mimozemšťané jsou všichni stejní. Asi mezi nimi jsou také blázni.
Kroutím se a kopu, snažím se uvolnit jeho sevření. Moje nehty se mu zaryjí do ruky, ale to ho jenom přinutí chytit mě pevněji.
"Zabiju tě, ty bezcenný zloději těl. Nedělám si legraci."
"Tak to udělej!"
Najednou zalapá po dechu a já přemýšlím, jestli jsem se některou z mých slábnoucích končetin trefila. Ale necítím žádné další modřiny.
Pustí mou ruku a chytí mě za vlasy. To musí být ono. Podřízne mě. Připravuji se na nůž.
Ale jeho ruka na mém hrdle se trochu uvolní, cítím jeho drsné a teplé prsty, jak mi přejíždí zezadu po krku.
"Nemožné," vydechne.
Něco dopadne na zem. Upustil nůž? Zkouším vymyslet způsob, jak se ho zmocnit. Možná kdybych spadla. Ruka na mém krku není dost pevná, aby mi zabránila se osvobodit. Myslím, že jsem slyšela, kde nůž dopadl.
Najednou mě otočí. Slyším cvaknutí a levé oko mi oslepí prudké světlo. Automaticky vydechnu a snažím se od něj otočit pryč. Jeho ruka mě chytne pevněji za vlasy. Světlo se přesune k mému pravému oku.
"Tomu nevěřím," šeptá. "Ty jsi pořád člověk."
Jeho ruce mě chytnou z obou stran za tvář a než se stihnu vysmeknout, jeho rty se tvrdě setkají s mými.
Na chvíli ztuhnu. Nikdo mě nikdy v životě nepolíbil. Ne doopravdy. Jenom rodiče na tvář nebo na čelo, ale to bylo před mnoha lety. Tohle je něco, co jsem si myslela, že nikdy neucítím. Ale nejsem si jistá, co přesně cítím. Je tu moc paniky, moc hrůzy, moc adrenalinu.
Prudce vykopnu kolenem.
Vyrazí ze sebe pištivý zvuk a já jsem volná. Ale místo toho, abych běžela podle jeho očekávání k předním dveřím, protáhnu se pod jeho rukou a proklouznu otevřenými dveřmi za ním. Myslím, že mám šanci mu utéct, dokonce i se svým nákladem. Mám náskok a on pořád ještě vydává bolestné zvuky. Vím, kam běžím - nenechám za sebou stopu, kterou by mohl vidět i ve tmě. Neupustila jsem jídlo, a to je dobře. Ale myslím, že müsli tyčinky za moc nestojí.
"Počkej!" křičí.
Zmlkni, pomyslím si, ale neřeknu to nahlas.
Běží za mnou. Slyším, jak se jeho hlas přibližuje. "Nejsem jeden z nich!"
Jasně. Očima sleduji písek a běžím. Můj táta říkával, že běhám jako gepard. Byla jsem nejrychlejší ze svého týmu, první ve státním přeboru, ještě před koncem světa.
"Poslouchej mě!" Pořád ještě křičí. "Podívej! Dokážu to. Jenom zastav a podívej se na mě!"
To není pravděpodobné. Oběhnu keř a prolétnu mezi větvemi.
"Nenapadlo mě, že tu ještě někdo zůstal! Prosím, musím s tebou mluvit!"
Jeho hlas mě překvapí - je tak blízko.
"Promiň, že jsem tě políbil! Bylo to hloupé! Ale byl jsem tak dlouho sám!"
"Zmlkni!" Neřekla jsem to nahlas, ale vím, že mě slyší. Pořád se přibližuje. Nikdy předtím mě nikdo nepředběhl. Nutím své nohy do rychlejšího tempa.
Slyším, jak se jeho dech zrychlí, když také přidá.
Něco velkého mi dopadne na záda a já padám. Cítím v ústech hlínu a nemohu dýchat, něco těžkého na mě leží.
"Počkej. Chvíli." Vydechne.
Trochu se nadzvedne a otočí mě na záda. Chytne mě a položí mi nohy na ruce. Mačká moje jídlo. Zavrčím a zkouším se dostat z jeho sevření.
"Koukej, koukej, koukej," opakuje. Vytáhne něco z kapsy a znovu slyším cvaknutí. Objeví se světlo.
Otočí baterku na svou tvář.
Světlo barví jeho kůži do žluta. Vidím vystouplé lícní kosti, mezi nimi dlouhý, úzký nos a ostře řezanou bradu. Jeho rty jsou stažené v úšklebku, ale vidím, že jsou plné, na muže. Jeho obočí a řasy jsou od slunce vyšisované.
Ale to není to, co mi ukazuje.
Jeho oči, jasné a lesknoucí se ve světle baterky, září čistou lidskostí. Střídavě si svítí na levé a na pravé.
"Vidíš? Vidíš? Jsem jako ty."
"Ukaž mi svůj krk." Můj hlas je plný podezření. Nechce se mi věřit, že to není jenom trik. Nerozumím tomu, ale jsem si jistá, že v tom nějaký trik je. Už není žádná naděje.
Jeho rty se zkroutí. "No… to by ti vlastně ani moc nepomohlo. Nestačí ti oči? Víš, že nejsem jeden z nich."
"Proč mi neukážeš svůj krk?"
"Protože tam mám jizvu," přiznává.
Zkouším se znovu osvobodit, ale jeho ruce mě chytnou za ramena.
"Udělal jsem si ji sám," vysvětluje. "Myslím, že jsem odvedl docela dobrou práci, přestože to pekelně bolelo. Já nemám tak krásné vlasy, které by mi zakrývaly můj krk. Ta jizva mi pomůže zapadnout."
"Slez ze mě."
Zaváhá, ale potom se jedním lehkým pohybem postaví, bez toho, aby použil ruce. Jednu zvedne dlaní nahoru a napřáhne ji ke mně.
"Prosím, neutíkej. A, ehm, byl bych radši, kdybys mě znovu nekopala."
Nehýbu se. Vím, že kdybych se pokusila utéct, chytil by mě.
"Kdo jsi?" zašeptám.
Široce se usměje. "Jmenuji se Jared Howe. S Víc než dva roky jsem nemluvil s člověkem, vím, že musím vypadat… trochu bláznivě. Promiň mi to, prosím, a řekni mi své jméno."
"Melanie," šeptám.
"Melanie," opakuje. "Nedokážu popsat, jak jsem šťastný, že tě poznávám."
Pevně chytím svůj pytel a nespouštím z něj oči. Pomalu ke mně napřáhne ruku.
A já se jí chytím.
Ve chvíli, kdy se moje ruka dobrovolně chytla té jeho, mi došlo, že mu věřím.
Pomůže mi na nohy a nepustí mě ani když už stojím.
"Co teď?" zeptám se opatrně.
"No, nemůžeme tu zůstat dlouho. Vrátíš se se mnou do domu? Nechal jsem tam svůj batoh. Můžeš mě přibít k ledničce."
Zavrtím hlavou.
Vypadá, že si uvědomil, jak jsem křehká, jak blízko jsem k nervovému zhroucení.
"Počkáš na mě tedy tady?" zeptá se jemně. "Budu velmi rychlý. Nech mě, abych nám sehnal víc jídla."
"Nám?"
"Myslíš, že tě nechám zmizet? Půjdu za tebou, i když mi řekneš, že nechceš."
Nechci od něho zmizet.
"Já…" Jak můžu nevěřit jinému člověku? Jsme rodina - oba jsme členy bratrství vyhynulých. "Nemám čas. Mám před sebou dalekou cestu a… Jamie čeká."
"Ty nejsi sama," konstatuje. Jeho výraz poprvé prozradí jeho nejistotu.
"Můj bratr. Je mu jenom devět a vždycky je tak vyděšený, když jsem pryč. Zabere mi půlku noci, než se dostanu zpátky k němu. Nedozvěděl by se, kdyby mě chytli. Je tak hladový." A jako důkaz mého tvrzení mi zakručí v břiše.
Na Jaredovu tvář se vrátí úsměv, ještě jasnější než předtím. "Pomůže ti, když tě svezu?"
"Svezeš?" opakuji.
"Dohodneme se. Počkáš, než vezmu ještě nějaké jídlo, a pak tě ve svém džípu odvezu kamkoliv budeš chtít. Je to rychlejší, než běžet - dokonce i než když ty běžíš."
"Ty máš auto?"
"Samozřejmě, myslíš, že jsem sem šel pěšky?"
Vzpomenu si na těch šest hodin, které mi to zabralo, než jsem se sem dostala, a moje čelo se zkrabatí.
"Budeme zpátky u tvého bratra co by dup," slibuje. "Nechoď nikam, ano?"
Přikývnu.
"A něco sněz, prosím. Nechci, aby nás tvůj žaludek prozradil." Široce se usměje a jeho oči se rozsvítí. Moje srdce se rozbuší a já vím, že bych tu na něj čekala, i kdyby mu to zabralo celou noc.
Pořád mě drží za ruku. Pomalu ji pouští, ale jeho oči se pořád dívají do těch mých. Udělá jeden krok dozadu, ale potom se zastaví.
"Prosím, nekopni mě," prosí, nakloní se dopředu a chytí mě za bradu. Znovu mě políbí a tentokrát to cítím. Jeho rty jsou měkčí než jeho ruce, horké, i v teplé pouštní noci. V břiše se mi zvedne hejno motýlů a dech se mi zastaví. Moje ruce se k němu instinktivně natáhnou. Dotýkám se teplé kůže na jeho tvářích, vlasů na jeho krku. Potom moje prsty přejedou po čáře zvrásněné kůže, vyvýšenině na místě, kde mu končí vlasy.
Křičím.
Probudila jsem se pokrytá potem. Ještě předtím, než jsem se úplně probudila, byly moje prsty zezadu na mém krku, dotýkaly se jizvy, která zůstala po vložení. Sotva jsem ji cítila. Léky, které Léčitel použil, udělaly svou práci.
Jaredova špatně zahojená jizva mu nikdy nemohla pomoci splynout.
Rozsvítila jsem světlo vedle své postele a čekala, až se moje dýchání zklidní, v žilách mi pulzoval adrenalin. Byl to velmi živý sen.
Byl to nový sen, ale jeho smysl byl podobný jako ty, které mě otravovaly minulých několik měsíců.
Ne, nebyl to sen. Byla to vzpomínka.
Stále ještě jsem na svých rtech cítila teplo těch Jaredových. Moje ruce se automaticky, bez mého povolení, natáhly a pátraly po pomačkané přikrývce, hledaly něco, co stejně nenašly. Moje srdce bolelo, když to moje ruce vzdaly, a s pocitem prázdnoty jsem se bezvládně svalila zpátky do postele.
Zamrkala jsem, když jsem ucítila ve svých očích slzy. Nevěděla jsem, kolik toho ještě mohu snést. Jak mohl někdo v tomhle světě, s těly, jejichž vzpomínky nechtějí zůstat v minulosti, kam patří, vůbec přežít? S emocemi tak silnými, že jsem už nedokázala říct, co vůbec cítím já?
Věděla jsem, že budu zítra vyčerpaná, ale byla jsem natolik probuzená, že mi bylo jasné, že bych se jenom dlouho převalovala v posteli, než bych se uvolnila. Stejně tak můžu udělat svou povinnost, aby to konečně bylo za mnou. Možná, že mi to pomůže rozptýlit se, abych nemyslela na věci, na které myslet nechci.
Sesunula jsem se z postele a doklopýtala k počítači stojícímu na jinak prázdném stole. Trvalo to pár vteřin, než se rozsvítila obrazovka, a dalších pár vteřin než se otevřela moje e-mailová schránka. Nebylo těžké najít Hledaččinu adresu; měla jsem jenom čtyři kontakty: Hledačku, Léčitele, mého nového zaměstnavatele a jeho ženu, mou Utěšitelku.
S mým hostitelem, Melanie Stryderovou, cestoval ještě nějaký člověk.
Psala jsem a ani jsem se neobtěžovala s pozdravem.
Jmenuje se Jamie Stryder; je to její bratr.
Na děsivý moment jsem se zamyslela nad její kontrolou. Tolik času a já jsem neměla ani tušení o chlapcově existenci - ne proto, že se o něho nezajímala, ale proto, že ho chránila víc než ostatní tajemství, která jsem odhalila. Měla ještě víc takových velkých tajemství, takhle důležitých? Tak svatých, že je dokázala držet dál i od mých snů? Byla tak silná? Když jsem psala zbytek informací, ruce se mi třásly.
Myslím, že teď je teenager. Zřejmě okolo třinácti let. Někde se dočasně utábořili, myslím, že to bylo na severu Cave Creek v Arizoně. Ale to bylo před pár lety. Přesto zkuste porovnat mapu k těm čarám, které jsem vám nakreslila před časem. Jako vždycky, jestli na něco přijdu, napíšu vám.
Odeslala jsem to. A jakmile to odešlo, zaplavilo mě zděšení.
Ne Jamie!
Její hlas v mé hlavě byl tak jasný, jako by byl můj, kdybych promluvila nahlas. Zachvěla jsem se hrůzou.
I když jsem zápasila se strachem z toho, co se dělo, chopila se mě nepříčetná touha napsat Hledačce další e-mail a omluvit se, že jí posílám své bláznivé sny. Říct jí, že jsem ještě napůl spala a že jsem nevnímala hloupost zprávy, kterou jsem poslala.
Ta touha nebyla moje.
Vypnula jsem počítač.
Nenávidím tě, zavrčel hlas v mé hlavě.
"Tak bys možná měla odejít," odsekla jsem. Zvuk mého hlasu, jak se rozlehl místností, mě přinutil znovu se zachvět.
Od první chvíle, co jsem tady, na mě nepromluvila. Nebylo pochyby o tom, že sílí. Stejně jako ty sny.
Nebylo pochyb; zítra navštívím svou Utěšitelku. Při té myšlence se mi do očí draly slzy zklamání a ponížení.
Došla jsem zpátky do postele, přitiskla si na tvář polštář a zkusila nemyslet vůbec na nic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 soleblach soleblach | Web | 31. července 2011 v 10:15 | Reagovat

zatím je to dobrá knížka :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama