Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


6. Kapitola - Rozptýlení

10. září 2009 v 12:30 | ajwy |  Rozbřesk (Breaking Dawn) - kniha online
Moje obveselení se na ostrově Esme stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsem se (dobře, já se potápěla, zatímco on se vychloubal jeho schopností na neurčitě dlouho zadržet dech). Prozkoumávali jsme malou džungli, která se rozprostírala kolem nízkého skalnatého vrcholku. Byli jsme se podívat na papoušky žijící v korunách stromů na jižním konci ostrova. Pozorovali jsme západ slunce na západní skalnatém pobřeží. Plavali jsme s delfíny, kteří si hrály v teplé, mělké vodě. Nebo přinejmenším já; když byl ve vodě Edward, delfíni zmizel jakoby byl poblíž žralok.
Věděla jsem, o co jde. Snažil se mě udržet zaneprázdněnou, roztržitou, abych nemohla pokračovat v přemlouvání ohledně sexu. Kdykoli jsem s ním o tom zkusila mluvit, ulehčujíc to jedním z milionu DVD promítaných na obrovské plazmové televizi, vylákal mě ven z domu pomocí kouzelných slov jako korálové útesy, podmořské jeskyně a mořské želvy. Celý den jsme byli v neustálém pohybu, takže když konečně zašlo slunce, byla jsem naprosto vyhladovělá a vyčerpaná.
Každý večer mi během večere únavou padala hlava do talíře; jednou jsem dokonce usnula přímo na stole a on mě musel donést do postele. Součástí toho bylo také, že pro mě Edward pokaždé přichystal příliš mnoho jídla, ale já po všem tom celodenním plavání a šplhání byla tak hladová, že jsem toho většinu snědla. A potom, plná a utahaná, jsem jen stěží mohla udržet otevřené oči. Nesporně dokonalý plán.
Vyčerpanost mým pokusům o přemlouvání moc nepomáhala. Ale nevzdávala jsem se. Zkoušela jsem zdůvodňovat, naléhat i naříkat, všechno bezúspěšně. Většinou jsem odpadla, ještě předtím než jsem na něj skutečně mohla začít tlačit. A potom se moje sny zdály tak skutečné - převážně noční můry nabíraly na realističnosti, odhadovala jsem že díky příliš jasným barvám ostrova - že jsem se probouzela unavená a nezáleželo na tom, jak dlouho jsem spala.
Asi po týdnu stráveném na ostrově jsem se rozhodla zkusit kompromis. To nám v minulosti už pomohlo.
Teď jsem spávala v modrém pokoji. Lidé na úklidu měli přijít až následující den, takže bílý pokoj byl stále zahalen sněžnou přikrývkou. Modrý pokoj byl menší a postel rovněž. Zdi byly tmavé, obložené dřevem, a všechny doplňky z luxusního modrého hedvábí.
Chtěla jsem si na spaní obléct něco z kolekce Alicina spodního prádla - které nebylo tak odhalující v porovnání s úspornými bikinkami, které mi zabalila. Přemítala jsem, jestli měla vizi, proč bych takové věci chtěla a otřásla se v rozpacích z té myšlenky.
Vyrazila jsem pomalu v lehkém saténu obávající se, že odhalováním své kůže bych mohla věci ještě zhoršit, ale schopná vyzkoušet všechno. Edward vypadal, že si ničeho nevšimnul, jako bych měla oblečené to stejné staré pyžamo, které jsem nosila doma.
Modřiny teď už nebyly tak hrozné - na některých místech zežloutly a jinde už zmizely úplně - takže když jsem se dneska večer připravovala v koupelně, vytáhla jsem jeden z děsivějších kousků prádla. Bylo černé, jemné a přepadaly mě v něm rozpaky, dokonce i když tu ještě nebyl. Dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do zrcadla předtím, než se vrátím do ložnice. Nechtěla jsem ztratit odvahu.
S potěšením jsem sledovala jeho na vteřinu vytřeštěné oči, než znovu ovládl svůj výraz.
"Co myslíš?" zeptala jsem se a otočila se okolo své osy, aby mě mohl vidět ze všech úhlů.
Odkašlal si. "Vypadáš nádherně. Jako ostatně vždycky."
"Díky," řekla jsem trochu nevrle.
Byla jsem příliš unavená, než abych oddalovala ulehnutí do měkké postele. Obmotal kolem mě ruce a přitáhl si mě na hrudník, ale to nebylo nic nového - bylo moc horko na to, abych spala bez blízkosti jeho chladného těla.
"Dohodneme se," řekla jsem ospale.
"Nebudu se s tebou na ničem domlouvat," odpověděl.
"Ještě si ani neslyšel, co nabízím."
"Na tom nezáleží."
Povzdechla jsem si. "Sakra. A já vážně chtěla… No dobře."
Protočil oči.
Zavřela jsem ty svoje a nechala nahozenou návnadu. Zívla jsem.
Trvalo to jenom minutu - ne dost dlouho na to, abych vytuhnula.
"Tak dobře. Co by jsi chtěla?"
Na vteřinu jsem pevně zkousla, bojujíc s úsměvem. Jestli tu bylo něco, čemu nedokázal odolat, bylo to příležitost něco mi dát.
"No, přemýšlela jsem… Vím, že se předpokládá, že celá ta věc s Dartmouthem bude jen krytí, ale upřímně, jeden semestr na vysoké by mě pravděpodobně nezabil," řekla jsem, opakujíc slova, co kdysi sám řekl, když se mě snažil přesvědčit, abych odvolala svoji přeměnu na upíra. "Vsadím se, že Charlie by byl z vysokoškolských příběhů nadšený. Samozřejmě že by mohlo být trapné, kdybych tam nevydržela. Ale stejně… osmnáct, devatenáct. To vážně není tak velký rozdíl. Není to jako by mi měli příští rok narůst krkavčí nohy."
Dlouho byl ticho. Potom řekl tiše: "Můžeš počkat. Můžeš zůstat člověkem."
Vyplázla jsem jazyk a zavrhla tak jeho návrh.
"Proč mi tohle děláš?" procedil skrz zuby rozzlobeně. "Není to dost těžké už i bez toho?" Samou zlostí mě chytil za lem prádla a na chvilku jsem myslela, že ho roztrhne. Jeho ruce se opět uvolnily. "Na tom nezáleží. Nebudu se s tebou na ničem domlouvat."
"Chci jít na vysokou."
"Ne, nechceš. A není nic, kvůli čemu by stálo za to znovu riskovat tvůj život. To je cena za tvoje zranění."
"Ale já tam chci jít. Dobře, není to úplně vysoká, co chci - chci být člověkem ještě trochu déle."
Zavřel oči a nadechl se nosem. "Mateš mě, Bello. Neměli jsme tuhle hádku už milionkrát a ty si pokaždé neprosila, že chceš být upírem okamžitě?"
"Ano, ale… teď mám důvod, který jsem předtím neměla, pro to být člověkem."
"Jaký?"
"Hádej," řekla jsem a nadzvedla se z polštářů, abych ho políbila.
Políbil mě nazpátek, ale ne způsobem, který by mě přesvědčil, že jsem vyhrála. Bylo to spíš jakoby byl jenom opatrný, aby neranil moje city; naprosto, nesnesitelně se kontroloval. Po chvíli mě od sebe jemně odstrčil a znovu položil na hruď.
"Jsi tak lidská, Bello. Ovládaná svými hormony." Usmál se pro sebe.
"To je přesně ono, Edwarde. Líbí se mi tahle část lidství. Ještě se jí nechci vzdát. Nechci čekat roky jako krvežíznivý novorozený než se ke mně nějaká část tohohle vrátí."
Zívla jsem a on se usmál.
"Jsi unavená. Spi, lásko." Začal broukat ukolébavku, kterou složil, když jsme se poprvé setkali.
"A já se divím, proč jsem tak utahaná," zamumlala jsem sarkasticky. "Tohle musela být součást tvého plánu."
Zachechtal se a vrátil se k pobrukování.
"Na to, jak bývám unavená, bych měla spávat lépe."
Přetnul svoji píseň. "Spíš jako zabitá, Bello. Od té doby, co jsme tady, si neřekla ani slovo. Kdybys nechrápala, bál bych se, jestli jdi neupadla do kómatu."
Ignorovala jsem tu chrápací část; nechrápala jsem. "Neházela jsem sebou? To je zvláštní. Obvykle když mám noční můry, převaluju se přes celou postel. A křičím."
"Ty míváš noční můry?"
"Dost živé. To proto jsem tak unavená." Zívla jsem. "Nemůžu uvěřit, že jsem o nich celou noc nemluvila."
"O čem se ti zdá?"
"Tak různě - ale jsou svým způsobem všechny stejné, však víš, kvůli těm barvám."
"Barvám?"
"Všechno je tady tak jasné a skutečné. Obvykle když sním, tak o tom vím. Ale s těmihle nevím, že spím. To je dělá děsivější."
Když znovu promluvil, zněl znepokojeně. "Co tě děsí?"
Nepatrně jsem se otřásla. "Většinou…" Zaváhala jsem.
"Většinou?" pobízel mě k pokračování.
Nebyla jsem si jistá proč, ale nechtěla jsem mu říct o dítěti ve svých neustále se vracících nočních můrách; na mém osobním strachu bylo něco soukromého. Takže namísto toho, abych mu to plně vylíčila, sdělila jsem mu jen jeden prvek z mnoha. Rozhodně dostačujících na vyděšení mě nebo kohokoli jiného.
"Volturiovi," zašeptala jsem.
Těsněji mě objal. "Už nás nebudou obtěžovat. Brzo se staneš nesmrtelnou a už k tomu nebudou mít důvod."
Nechala jsem ho uklidnit mě, cítíc se mírně provinile, že nepochopil. Noční můry nebyly přesně takové. Nebylo to, že bych se bála o sebe - bála jsem se o toho chlapce.
Nebyl to ten stejný chlapec jako v prvním snu - upíří dítě s krvavýma očima sedící na hromadě mrtvých lidí, které jsem milovala. Tento chlapec, o kterém se mi za uplynulý týden čtyřikrát zdálo, byl rozhodně člověk; jeho tváře se červenaly a jeho oči byly světle zelené. Ale přesně jako to jiné dítě, se třásl strachem a zoufalstvím, když ho Volturiové obklíčili.
Zbytek kapitoly na: www.nejentwilight.webnode.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 uztfrewerrf uztfrewerrf | E-mail | 19. září 2010 v 19:09 | Reagovat

proč ty kapitoly nejsou celý?!!? :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama