Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


7. Kapitola - Konfrontovaná

10. září 2009 v 9:33 | ajwy |  Hostitel (The Host) - kniha online
"Ano, Faces Sunward (Obrácený ke slunci)?" zeptala jsem se, vděčná za to, že jeho zvednutá ruka přerušila mé povídání. Dnes jsem se za pultem necítila tak klidně jako jindy. Moje největší síla, můj jediný diplom - protože můj hostitel nebyl moc vzdělaný, díky tomu, že Melanie byla už velmi dlouho na útěku - bylo to, že jsem většinou učila podle vlastních zkušeností. Tohle byly první dějiny nějakého světa, o kterých jsem neměla žádné vzpomínky, na které bych se mohla spolehnout. Byla jsem si jistá, že mí studenti tím rozdílem trpěli.
"Omlouvám se, že vás přerušuji, ale…" Bělovlasý muž se odmlčel, jak se snažil najít ta správná slova pro svou otázku. "Nejsem si jistý, jestli tomu rozumím. Ochutnavači ohně tedy… polykají kouř z toho, jak pálí Chodící květiny? Jako potravu?" Snažil se potlačit ve svém hlase hrůzu. Nebylo na místě, aby jedna duše soudila činy jiné. Ale nebyla jsem překvapená jeho silnou reakcí na odlišný životní styl na jiném světě, vždyť začal na Planetě Květin.
Vždycky mi připadalo úžasné, jak se některé duše zabraly do problémů světa, který obývaly, ale ignorovaly přitom zbytek vesmíru. Ale abychom byli féroví, možná byl Faces Sunward zrovna v hibernaci, když se Ohnivý svět stal tak neblaze proslulým.
"Ano, právě z tohoto kouře získávají klíčové živiny. A právě tady leží základní dilema a polemika Ohnivého světa - a důvod, proč tato planeta nebyla zavřená, přestože už bylo dost času na její plné obsazení. Také tam je vysoké procento relokace.
"Když byl Ohnivý svět objevený, nejdřív si všichni mysleli, že dominantní druh, Ochutnavači ohně, je na této planetě také jedinou inteligentní životní formou. Ochutnavači ohně nepovažují Chodící květiny za sobě rovné - kulturní předsudek - takže chvíli trvalo, dokonce i po první vlně osidlování, než duše přišly na to, že vlastně vraždí inteligentní bytosti. Od té doby se vědci z Ohnivého světa snaží najít pro jídelníček Ochutnavačů ohně adekvátní náhradu. Jsou tam transportováni i Pavouci, aby pomohli, ale jejich planety je stovky světelných let daleko. Až tuto překážku překonáme, a jsem si jistá, že to bude brzy, je tu i naděje, že Chodící květiny mohou být schváleny jako hostitelé. Doteď bylo zamezeno spoustě brutality. To, ehm, pálení zaživa samozřejmě, a také jiné věci."
"Jak můžou…" Hlas Faces Sunward odumřel, nebyl schopný svou větu dokončit.
Jiný hlas však jeho myšlenku dokončil. "Vypadá to, že je to velmi krutý ekosystém. Proč nebyla ta planeta opuštěná?"
"O tom se přirozeně dlouze debatovalo, Roberte. Ale neopouštíme planety lehce. Pro mnoho duší je Ohnivý svět domovem. Nebudou proti své vůli vytrženy." Podívala jsem se stranou, do svých poznámek, a snažila se tak ukončit tuto vedlejší diskuzi.
"Ale vždyť je to barbarské!"
Robert byl fyzicky mladší než všichni ostatní studenti - byl vlastně blíž mému věku než jinému. A také byl dítě z mnohem důležitějšího hlediska. Země byla jeho první svět - jeho Matka žila na Zemi, než se darovala - a nevypadal, že by měl tolik perspektivy jako starší, více zcestovalé duše. Napadlo mě, jako by to bylo narodit se do té přemíry emocí bez jakékoliv zkušenosti pro rovnováhu. Bylo by těžké získat objektivitu. Pokusila jsem se myslet na to, abych velmi trpělivě odpověděla na jeho otázku.
"Každý svět poskytuje unikátní zážitky. Pokud na tom světě někdo nežil, je pro něho těžké porozumět -"
"Ale vy jste na Ohnivém světě nikdy nežila," přerušil mě. "Musíte se cítit úplně stejně… pokud jste pro přeskočení té planety neměla jiný důvod? Byla jste skoro na všech ostatních."
"Výběr planety je velmi osobní a soukromé rozhodnutí, Roberte, jak sám možná jednou zjistíte." Můj tón toto téma rázně ukončil.
Proč mu to neřekneš? Ty si myslíš, že je to barbarské - a kruté a špatné. Což je dost ironické, pokud by ses mě na to zeptala - ne že bys to někdy udělala. Co máš za problém? Stydíš se za to, že souhlasíš s Robertem? Protože je víc lidský než ostatní?
Jak Melanie našla hlas, byla čím dál tím víc nesnesitelná. Jak jsem se měla soustředit na svou práci, když mi v hlavě bez přestání zněly její názory?
Na sedadle za Robertem se pohnul temný stín.
Hledačka, opět oděná ve svém obvyklém černém oblečení, se naklonila dopředu, poprvé se opravdu zamyslela nad předmětem diskuze.
Potlačila jsem nutkání se na ni zamračit. Nechtěla jsem, aby si Robert, už takhle v rozpacích, myslel, že můj pohled je myšlený jemu. Melanie se to nelíbilo. Ona by neodolala. To, jak nás Hledačka sledovala na každém kroku, bylo pro Melanii poučné; dřív si myslela, že nic a nikoho nemlže nenávidět víc než mě.
"Náš čas už skoro vypršel," oznámila jsem s úlevou. "Je mi potěšením vás informovat, že tu příští týden budeme mít hosta, který vám bude schopen vynahradit mou neznalost tohoto tématu. Flame Tender (Ošetřovatel plamenů), který nedávno přišel na tuto planetu, sem přijde, aby nám poskytl více osobní pohled na osidlování Ohnivého světa. Vím, že k němu budete stejně ohleduplní jako ke mně a že budete respektovat velmi nízký věk jeho hostitele. Díky za pozornost."
Třída se pomalu vyprazdňovala, hodně studentů se na minutu zastavilo, aby si během sbírání svých věci popovídali s ostatními. Hlavou mi proběhlo, co Kathy říkala o přátelství, ale necítila jsem potřebu se k někomu z nich připojit. Byli to cizinci.
Bylo to, jak jsem se cítila já? Nebo to bylo, jak se cítila Melanie? Bylo těžké to rozlišit. Možná jsem byla přirozeně nespolečenská. Myslím, že můj životopis tuto teorii docela podporoval. Nikdy jsem si s nikým nevytvořila spojení tak silné, aby mě na jedné planetě udrželo déle než jeden život.
Všimla jsem si, že Robert stojí s Faces Sunward u dveří ze třídy a jsou zabráni do vášnivé diskuze. Dokázala jsem odhadnout její téma.
"Příběhy o Ohnivém světě tu trochu zčeřily hladinu."
Trochu mě to polekalo.
Hledačka stála těsně za mnou. Obvykle oznamovala svůj příchod hlasitým klapáním podpatků. Podívala jsem se dolů a uviděla, že pro jednou měla tenisky - samozřejmě černé. Bez těch pár centimetrů navíc vypadala mnohem drobnější.
"Není to moje oblíbené téma," řekla jsem zdvořile. "Radši vykládám ze svých vlastních zkušeností."
"Třída reagovala velmi silně."
"Ano."
Podívala se na mě s očekáváním, jako kdyby očekávala něco víc. Posbírala jsem svoje poznámky a otočila se, abych je mohla dát do tašky.
"Vy jste také vypadala, že reagujete."
Opatrně jsem uložila své papíry do tašky a neotočila se.
"Zajímalo by mě, proč jste neodpověděla na tu otázku."
Chvíli bylo ticho, jak čekala na mou odpověď. Neodpověděla jsem.
"Tak… proč jste na tu otázku neodpověděla?"
Otočila jsem se a ani jsem se nesnažila skrýt netrpělivost. "Protože to nesouviselo s hodinou, protože se Robert musí naučit chovat a protože je to moje věc."
Hodila jsem si tašku na rameno a zamířila ke dveřím. Držela se těsně za mnou, pospíchala, jak se snažila stačit mým delším nohám. Mlčky jsme prošly halou. Promluvila, až když jsme byly venku, kde odpolední slunce osvěcovalo zrnka prachu ve slaném vzduchu.
"Myslíte, že se někdy usadíte, Tulačko? Možná na této planetě? Vypadáte, že máte blízký vztah k jejich… pocitům."
Narovnala jsem se, když jsem zaznamenala urážku v jejím tónu. Nebyla jsem si jistá, jak mě chtěla urazit, ale bylo mi jasné, že chtěla. Melanie se rozzlobeně pohnula.
"Nejsem si jistá, jestli chápu, jak to myslíte."
"Něco mi povězte, Tulačko. Je vám jich líto?"
"Koho?" zeptala jsem se netečně. "Chodících květin?"
"Ne, lidí."
Zastavila jsem se a ona se zarazila na místě vedle mě. Byly jsme jenom pár bloků od mého bytu a já jsem pospíchala, protože jsem doufala, že se jí zbavím, přestože bylo pravděpodobné, že se sama pozve dovnitř. Ale její otázka mě zastihla nepřipravenou.
"Lidí?"
"Ano. Je vám jich líto?"
"Vám ne?"
"Ne. Byli dost brutální rasa. Měli štěstí, že přežili tak dlouho."
"Ne všichni byli tak špatní."
"Byla to jejich záliba, měli ji v genech. Brutalita byla součást jejich druhu. Ale vypadá to, že vám jich je líto."
"Je toho hodně, co můžeme ztratit, nemyslíte?" Ukázala jsem rukou na věci okolo nás. Stáli jsme na místě, které vpadalo jako park, mezi dvěma břečťanem porostlými kolejemi. Hluboká zeleň břečťanu byla příjemná pro oči, zvláště v kontrastu s vybledlou červení starých cihel. Vzduch byl třpytivý a jemný a vůně oceánu dodávala slaný nádech vzduchu prosycenému sladkou medovou vůní květin okolo nás. Oceánský vánek pohladil kůži na mých rukou. "V jakémkoliv jiném životě nemůžete mít tak živý pocit. Nelitovala byste kohokoliv, komu byste to vzala?" Její výraz zůstal stejný. Pokusila jsem se jí to přiblížit, přinutit ji podívat se na to z jiného pohledu. "Na jakém jiném světě jste žila?"
Zaváhala a potom narovnala ramena. "na žádném. Žila jsem jenom na Zemi."
To mě překvapilo. Byla dítě, stejně tak jako Robert. "Jenom na jedné planetě? A vybrala jste si být Hledačkou ve svém prvním životě?"
Přikývla, čelisti pevně setnuté.
"Aha. No, je to vaše věc." Znovu jsem se dala do pohybu. Možná, že kdybych respektovala její soukromí, bude mi tu laskavost oplácet.
"Mluvila jsem s vaší Utěšitelkou."
A možná ne, pomyslela si kysele Melanie.
"Cože?" zalapala jsem po dechu.
"Zjistila jsem, že máte víc problémů než jenom dostat se k informacím, které potřebuji. Zvážila jste možnost zkusit jiného, pružnějšího hostitele? Ona vám to navrhla, nebo ne?"
"Kathy by vám nic neřekla!"
Hledačka se zatvářila arogantně. "Nemusela odpovídat. Jsem velmi dobrá ve čtení lidských výrazů. Dokážu říct, když moje otázka uhodí hřebík na hlavičku."
"Jak se opovažujete? Vztah mezi duší a jejím Utěšitelem -"
"Je posvátný, ano; znám tu teorii. Ale přijatelné způsoby šetření nevypadají, že by ve vašem případě fungovaly. Musela jsem být kreativní."
"Myslíte si, že před vámi něco skrývám?" požadovala jsem odpověď, bla jsem moc naštvaná na to, abych se pokusila kontrolovat znechucení ve svém hlase. "Myslíte si, že jsem to svěřila své Utěšitelce?"
Můj vztek jí vůbec nevadil. Možná, že díky své zvláštní povaze byla na takové reakce zvyklá.
"Ne. Myslím si, že mi říkáte, co víte… Ale nemyslím si, že se snažíte tak, jak byste mohla. Už jsem to viděla. Začínáte ke svému hostiteli cítit soucit. Necháváte její vzpomínky, aby řídily vaše touhy. Už je pravděpodobně pozdě. Myslím, že by pro vás bylo pohodlnější, abyste se posunula dál a nechala někoho jiného, aby s ní zkusil své štěstí."
"Ha!" vykřikla jsem. "Melanie by ho snědla zaživa!"
Její výraz znehybněl.
Neměla ani tušení, nehledě na to, co si myslela, že zjistila od Kathy. Myslela si, že Melanie na mě má takový vliv svými vzpomínkami, že to bylo nevědomé.
"Je velmi zajímavé, že o ní mluvíte v přítomném čase."
Ignorovala jsem to, snažila jsem předstírat, že mi nic neuniklo. "Pokud si myslíte, že by někdo jiný měl větší štěstí při pokusu zjistit její tajemství, mýlíte se."
"Je jenom jediný způsob, jak to zjistit."
"Máte na mysli někoho konkrétního?" zeptala jsem se, můj hlas chladný a plný nechuti.
Ušklíbla se. "Já jsem získala povolení to zkusit. Nemělo by to trvat dlouho. Podrží pro mě mého hostitele."
Musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout. Třásla jsem se a Melanie byla tak plná nenávisti, že nenacházela slova. Myšlenka na to, že by Hledačka byla uvnitř mě, i když jsem věděla, že já bych tam nebyla, byla tak odporná, že jsem cítila, jak se mi zvedá žaludek, jak se vrací nevolnost z minulého týdne.
"Tak to je špatné, že já nejsem skokan."
Hledaččiny oči se zúžily. "No, tak to tenhle úkol prodlouží. Historie mě nikdy moc nebavila, ale vypadá to, že teď jsem zapsaná na celý kurz."
"Právě jste řekla, že je pravděpodobně moc pozdě na to, získat z jejích vzpomínek ještě něco," připomněla jsem jí a snažila se udržet svůj hlas klidný. "Proč se tedy nevrátíte tam, kam patříte?"
Pokrčila rameny a napjatě se usmála. "jsem si jistá, že je moc pozdě… na dobrovolné informace. Ale pokud nebudete spolupracovat, ještě mě k nim můžete dovést."
"Dovést vás k nim?"
"Až získá plnou kontrolu a vy nebudete lepší než ten slaboch, dříve Racing Song, dnes Kevin. Vzpomínáte si na něho? Na toho, který napadl Léčitele?"
Zírala jsem na ni s rozšířenýma očima.
"Ano, je to pravděpodobně jenom otázka času. Vaše Utěšitelka vám neřekla, jaké jsou statistiky, že ne? No, i kdyby ano, neměla by poslední informace, ke kterým máme přístup my. Dlouhodobá úspěšnost situací podobných té vaší - od té doby, co lidský hostitel začne odolávat - je méně než dvacet procent. Věděla jste, že je to tak málo? Informace, které jsou dávány potencionálním přistěhovalcům, se neustále mění. Už nebudou nabízeni dospělí hostitelé. Risk je moc velký. Ztrácíme duše. Už to nebude dlouho trvat a bude k vám mluvit, bude mluvit skrz vás, bude za vás rozhodovat."
Nepohnula jsem se ani o centimetr. Hledačka se ke mně naklonila, natáhla se na špičky, aby mohla dostat svou tvář blíž k mé. Její hlas byl tichý a mírný, jak se snažila znít přesvědčivě.
"Je to to, co chcete, Tulačko? Prohrát? Zmizet, být vymazána jiným vědomím? Nebýt lepší než pouhé hostitelské tělo?"
Nemohla jsem dýchat.
"Bude se to jenom zhoršovat. Vy už nebudete vy. Ona vás porazí a vy zmizíte. Možná do toho někdo zasáhne… Možná vás přesunou, jako to udělali s Kevinem. A stane se z vás dítě jménem Melanie, které se radši vrtá v autech, než skládá hudbu, nebo co ona to vlastně dělá."
"Úspěšnost je méně než dvacet procent?" zašeptala jsem.
Přikývla a pokusila se potlačit úsměv. "Ztrácíte sama sebe, Tulačko. Všechny ty světy, které jste viděla, všechny zkušenosti, které jste nasbírala - nebude to k ničemu. Ve vaší složce jsem viděla, že máte potenciál pro Mateřství. Pokud byste se darovala jako Matka, to všechno by alespoň nebylo ztraceno. Proč byste se měla zahazovat? Zvážila jste Mateřství?"
Škubla jsem sebou a zrudla jsem.
"Omlouvám se," zamumlala a její tvář také ztemněla. "To bylo neslušné. Zapomeňte, že jsem to řekla."
"Jdu domů. Nechoďte za mnou."
"Musím, Tulačko. Je to moje práce."
"Proč se vůbec staráte o pár lidí navíc? Proč? Jak teď vůbec ospravedlňujete svou práci? Vyhráli jsme! Je čas, abyste se přidala ke společnosti a dělala něco produktivního!"
Moje otázky a skrytá obvinění s ní ani nepohnula.
"Kdykoliv se něco z jejich světa dotkne toho našeho, je u toho smrt." Řekla to mírumilovně a na chvíli jsem v její tváři zahlédla záblesk jiné osoby. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že tomu, co dělá, hluboce věří. Část mě si myslela, že si vybrala hledat proto, že tajně toužila po násilí. "I kdyby byla díky vašemu Jaredovi nebo Jamiemu ztracena pouze jedna duše, je to o jednu duši moc. Dokud na této planěte nebude úplný mír, je moje práce ospravedlněná. Dokud tu přežívají nějací Jaredové, musím náš druh chránit. A dokud tu jsou Melanie vodící duše za nos…"
Otočila jsem se k ní zády a zamířila směrem ke svému bytu tak dlouhými kroky, že by musela běžet, aby mi stačila.
"Neztraťte sama sebe, Tulačko!" volala za mnou. "Brzy vám vyprší čas!" Odmlčela se a potom, zakřičela hlasitěji. "Dejte mi vědět, kdy vám mám začít říkat Melanie!"
Její hlas byl tišší a tišší, jak mezera mezi námi rostla. Věděla jsem, že mě bude následovat svým vlastním tempem. Tento poslední týden - to, jak jsem ji každou hodinu viděla sedět vzadu v mé třídě, že jsem každý den za sebou na chodníku slyšela její kroky - byl nic v porovnání s tím, co mělo přijít. Udělá mi z života peklo.
Připadalo mi to, jako by Melanie zevnitř narážela do mé lebky.
Zažalujeme ji. Řekni těm nahoře, že udělala něco nepřijatelného. Že na nás zaútočila. Je to naše slovo proti jejímu -
V lidském světě, připomněla jsem jí, skoro smutná, že jsem neměla k takovému řešení přístup. Už nejsou žádní 'tam nahoře', alespoň v tomhle smyslu. Všichni jsou si rovni. Jsou tu tací, kterým ostatní ohlašují různě věci, aby byly informace organizované, jsou tu shromáždění, která o těch informacích rozhodují, ale neodveleli by ji od úkolu, který chce. Vidíš, funguje to jako -
Koho zajímá, jak to funguje, když nám to nepomůže? Už vím - zabijeme ji! Hlavu mi naplnil obrázek, jak mé ruce pevně drží Hledačku kolem krku.
Tyhle věci jsou přesně ten důvod, proč je lepší nechat můj druh vládnout tomuhle místu.
Snes ze z výšin. Líbilo by se ti t stejně tak jako mě. Obrázek se vrátil, Hledaččin obličej v naší představivosti zmodral, ale tentokrát to doprovázela obrovská vlna potěšení.
To jsi ty, ne já. Byla to pravda; z toho obrázku se mi dělalo špatně. Ale bylo to nebezpečně blízko k tomu, aby to pravda nebyla - líbilo by se mi, kdybych ji už nikdy nemusela spatřit.
Co uděláme? Já se nevzdám. Ty se nevzdáš. A ta zatracená Hledačka se taky na sto procent nevzdá!
Neodpověděla jsem jí. Ještě jsem neměla připravenou odpověď.
Na chvilku bylo v mé hlavě ticho. To bylo hezké. Přála jsem si, aby to ticho vydrželo. Ale byl jen jeden způsob, jak získat klid. Byla jsem ochotná tu cenu zaplatit? A měla jsem vůbec ještě na výběr?
Melanie se pomalu uklidnila. Když jsem vešla do svého bytu a zamkla zámky, kterých jsem se nikdy předtím ani nedotkla - byl to lidský výtvor, který neměl v mírumilovném světě co dělat - byla zamyšlená.
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak udržujete svůj druh naživu. Nevěděla jsem, že je to takovéhle.
Bereme to velmi vážně, to si jistě dovedeš představit. Díky za tvůj zájem. Nevadila jí ironie skrytá v mé myšlence.
Pořád ještě přemýšlela o svém objevu, když jsem zapnula počítač a pustila se do hledání letu. Chvíli jí trvalo, než přišla na to, co dělám.
Kam letíme? Cítila jsem v její myšlence záchvěv paniky. Cítila jsem její vědomí, jak se probírá mou hlavou, její dotyk byl jemný jako peříčko, hledala cokoliv, co bych před ní mohla skrývat.
Rozhodla jsem se, že jí ušetřím práci. Letím do Chicaga.
Její panika byla teď víc než jen záblesk. Proč?
Setkám se s Léčitelem. Nevěřím jí. Chci nejdřív mluvit s ním, než učiním rozhodnutí.
Chvíli bylo ticho, než znovu promluvila.
Rozhodnutí mě zabít?
Ano, tohle rozhodnutí
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama