Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


7. Kapitola - Melodie (1.část)

10. září 2009 v 11:11 | ajwy |  Půlnoční Slunce (Midnight Sun) - kniha online
Když jsem přijel zpátky do školy, musel jsem ještě čekat, protože poslední hodina nebyla u konce. To bylo perfektní, chtěl jsem přemýšlet o hodně věcech a k tomu jsem potřeboval být nějaký čas o samotě.
Její vůně byla stále ještě v autě. Neotvíral jsem okna, místo toho jsem její vůni vdechoval, snažil jsem si zvyknout na tu nepolevující bolest v krku. Přitažlivost.
Velmi těžko se o tom přemýšlelo. Je to dost složité slovo, má mnoho různých významů a úrovní. Není to stejné jako láska, ale byla to její neoddělitelná součást. Nemněl jsem ani ponětí jestli Bellu přitahuju. Bude se její duševní ticho ještě zhoršovat, až se z toho zblázním. Nebo existuje nějaká hranice, kterou na konec dosáhnu?
Snažil jsem se porovnat řeč jejího těla s řečí ostatních, sekretářka, Jessika Stanleyová, ale bezvýsledně. Znaky, které byly průvodcem přitažlivosti, změna pulsu nebo zrychlené dýchání, mohly spíše ukazovat strach a zděšení místo jejího zájmu. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by myšlenky Belly měly stejný směr jako kdysi myšlenky Jessiky. Vždyť přeci Bella velmi dobře ví, že se mnou není něco v pořádku, akorát netuší, o co jde. Dotkla se mojí ledové pokožky a potom rychle ruku odtáhla.
Ale i tak, když jsem si vzpomněl na představy Jessiky, které mě obyčejně odpuzovaly a nahradil jsem jí Bellou …
Co kdyby to byla Bella, která by si o mě představovala s rukama ovinutýma kolem jejího štíhlého těla? Která by chtěla, abych ji přitiskl k sobě a zdvihl jí bradu? Která by v myšlenkách viděla, jak jí odhrnuju vlasy z červenající tváře? Jak jí přejíždím prstem po rtech? Jak se blížím více a více …
Tohle mě vytrhlo z mého zasnění, věděl jsem, co by se stalo, kdybych se dostal takto blízko. Jessiky si to živě představovala. Přitažlivost byl obrovský problém, vezmu-li v úvahu, že už i tak mě Bella přitahovala tím nejhorším možným způsobem.
Chtěl bych, aby se mi líbila? Jako žena muži?
To byla zlá otázka. Správná byla, měl bych chtít, abych se Belle takto líbil, ale odpověď na tuhle otázku bylo "ne". Nebylo by to k ní fér, když já sám jsem nebyl člověkem.
Každým kouskem své bytosti jsem toužil po tom být s člověkem, abych ji mohl držet v náručí bez toho, že bych riskoval její život. Tak bych mohl rozvíjet svoje představy, představy, které nekončily krví na mých rukou nebo v mých očích. Moje touha po ní byla neomluvitelná. Jaký druh vztahu bych jí mohl nabídnout, kdybych se jí nemohl ani dotknout?
Položil jsem si hlavu do dlaní. Všechno pro mě bylo ještě víc matoucí, protože jsem se nikdy předtím necítil tak lidsky, dokonce ani tehdy když jsem byl ještě člověk, alespoň co si vzpomínám. Když jsem byl ještě člověk, moje myšlenky se točily kolem mé vojenské kariéry. První světová válka trvala téměř celé moje dospívání, a když vypukla epidemie chřipky, chybělo mi devět měsíců do osmnáctých narozenin. Z těchto lidských let mi zůstaly jen nejasné pocity, temné myšlenky, které se ztrácely s každým dalším desetiletím. Nejvíc si pamatuju na matku, a když jsem si vybavil její tvář, znovu mě zaplavila stará bolest. Vzpomínám si, jak moc nenáviděla budoucnost, do které jsem byl tak nadšený, jak se každý večer modlila, aby ta odporná vojna už skončila.
Nepamatuju si další druhy pocitů. Kromě mateřské lásky, tu už nebyla žádná jiná láska, pro kterou bych si býval přál zůstat. Tohle bylo pro mě úplně nové. Neměl jsem ten pocit s čím porovnat. Láska, kterou jsem cítil k Belle, se zjevila z ničeho nic, moje láska k ní byla naprosto čistá a jasná, ale teď začala být pošpiněná. Moc jsem si přál, abych se jí mohl dotknout. Přála si to samé? Na tom nezáleží, snažil jsem sám sebe přesvědčit. Díval jsem se na svoje ruce, nenáviděl jsem jejich tvrdost, chlad, nelidskou sílu.
Téměř jsem nadskočil, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.
"Ha! Překvapil jsem tě. To je poprvé." Pomyslel si Emmett, když nastupoval.
"Vsadím se, že si slečna Goffová myslí, že bereš drogy. Poslední dobou jsi naprosto nevyzpytatelný. Kde jsi dnes byl?"
"Já, udělal jsem dobrý skutek."
"Huh?"
Zachichotal jsem se. "Staral jsem se o nemocné, tedy něco v tom smyslu." To ho ještě víc zmátlo, ale potom se nadechl a zachytil její vůni v autě.
"Och. Opět ta dívka?"
Zakřenil jsem se. "Začíná to být divné."
"To mi povídej," zamumlal jsem.
Opět se nadechnul. "Hm, ta má tedy vůni, co?"
Automaticky jsem zavrčel, ještě dřív než jsem si v hlavě srovnal jeho slova.
"V klidu jen to konstatuju."
V tu chvíli dorazili i ostatní.
Rosalia zaznamenala pach v autě a zlostně se na mě zadívala. Ještě stále se s tím nesmířila. Přemýšlel jsem, co všechno se jí nelíbí, ale všechno co jsem z jejích myšlenek slyšel, byly urážky.
Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Stejně jako Emmett i on si všiml, že byla Bella v autě. Ne kvůli vůni, ta je nepřitahovala ani ze zlomku jako mně. Stále mě rozčilovalo, že její krev se jim zdá tak sladká. A Jasper neměl tak dokonalou sebekontrolu.
Alice doskákala na mojí stranu auta, a natáhla se pro Bellyn klíč od auta.
"Viděla jsem jenom, jak to udělám," řekla nesrozumitelně, tak jak bylo jejím zvykem.
"Budeš mi muset říct proč."
"To neznamená, že ..."
"Já vím, já vím. Počkám. Už to nebude dlouho trvat."
Povzdechl jsem si a podal jí klíč. Jel jsem za ní k domu Belly. Déšť působil jako milión maličkých kladiv, které bubnovaly tak hlasitě, že Bella určitě nemohla slyšet hluk jejího pickupu. Sledoval jsem okno do její ložnice, ale ona nevykoukla ven. Možná tam ani nebyla, neslyšel jsem žádné myšlenky.
Byl jsem smutný, že neslyším alespoň něco, čím bych ji mohl zkontrolovat, přesvědčit se, jestli je šťastná, nebo v bezpečí.
Alice se posadila dozadu a rozjeli jsme se domů. Cesty byly prázdné, takže to zabralo jen pár minut. Vystoupili jsme z auta a každý jsme se začali věnovat svojí vlastní zábavě.
Emmett a Jasper byli zabráni do svého složitého šachového turnaje. Přitom používali všech osm šachovnic rozložených podél celé skleněné stěny a řídili se svými vlastními komplikovanými pravidly. Nedovolili mi hrát s nimi, jenom Alice se mnou může soupeřit.
Alice odešla k počítači, který byl hned za nimi, v okamžiku jsem slyšel, jak se monitor probudil k životu. Alice pracovala na disingovém projektu, kterým chtěla vylepšit Rosalin šatník, ale Rosalie dnes nepomáhala svými připomínkami, jaký střih a jakou barvu použít, když se její ruka přesouvala k dotykovému displeji.
(Carlisle a já jsme ho museli vylepšit, když původně reagoval na teplotu.) Namísto toho se Rosalie rozvalovala na pohovce a přepínala dvacet programů za vteřinu, bez přestávky. Slyšel jsem jí, jak přemýšlí, jestli má, a nebo nemá jít do garáže vylepšovat svoje BMW.
Esme byla nahoře a něco mrmlala ke svému novému projektu. Alice si po chvíli opřela hlavu o stěnu a začala Jasperovi rty naznačovat Emmettovi další kroky, Emmet seděl zády k Alici, takže Alici nemohl vidět. Jasper využil nápovědy a zabavil oblíbeného koně.
A já jsem, poprvé po dlouhé době až jsem se za to styděl, zamířil k nádhernému klavíru, který byl postaven nedaleko od hlavního vchodu. Jemně jsem přejel prsty po klávesách, testoval jsem výšky. Ještě stále byl perfektně naladěný.
Nahoře se Esme na moment zastavila, naklánějíc hlavu do strany. Začal jsem hrát první část písně, která mi dnes v autě zazněla v hlavě, potěšený tím, že to zní lépe, než jsem si představoval.
"Edward znovu hraje." Pomyslela si Esme radostně, na tváři úsměv. Tiše vstala od stolu a přešla ke schodišti.
Přidal jsem k tomu ještě další tóny a nechával jsem melodii, aby mě prostoupila.
Esme se spokojeně usmívala, posadila se na vrchol schodiště a hlavu si opřela o zábradlí.
"Nová píseň. Je to už tak dlouho. Tak nádherná skladba."
Viděl jsem melodii novým směrem, následovaly další noty.
"Edward znovu skládá?"Pomyslela si Rosalie a zaťala zlostně zuby. Přesně v tu chvíli šlápla vedle a já jsem si konečně mohl bez problémů přečíst všechny její skutečné emoce.
Konečně jsem viděl, proč tak zuřila. Proč by zabití Isabelly Swanové nepřitížilo jejímu vědomí. Co se týkalo Rosalie, vždy šlo jen o pýchu. Hudba náhle ustala a já jsem se zasmál dříve, než jsem si to stihl uvědomit. Když jsem pobaveně vyprskl, rychle jsem si zakryl rukou ústa. Rusalie se ke mně otočila a v očích se jí odrážela zuřivost.
Emmett a Jasper se na mě také dívali a stejně tak jsem mohl slyšet Esmin zmatek. V mžiku byla dole a střídavě sledovala mě a Rosalii.
"Nepřestávej, Edwarde," povzbudila mě po chvíli. Otočil jsem se zády k Rosalii a začal znovu hrát. Snažil jsem se ovládnout výraz na tváři, když Rosalie přešla nahněvaně přes místnost. Určitě se cítila trapně. "Jestli to někomu řekneš, uštvu tě jako psa." Potlačil jsem další výbuch smíchu.
"Co se děje Rose?" zavolal na ní, Emmett. Rosalie se neotočila, ale hrdě vypochodovala z domu do garáže, kde si lehla pod svoje auto, jako by pod ním chtěla pochovat.
"A tohle mělo znamenat co?" zeptal se mě Emmett.
"Nemám ani nejmenší tušení," jemně jsem zalhal. Emmett rozčileně zanadával.
"Pokračuj v hraní," naléhala Esme, protože se moje ruce opět zastavily.
Udělal jsem, co chtěla, přičemž se postavila za mě a ruce mi položila na ramena. Píseň byla neodolatelná, ale stále nedokončená. Chvíli jsem si hrál s přechodem, ale stále mi tam něco nesedělo.
"Je okouzlující. Už má jméno?" zeptala se Esme.
"Ještě ne."
"Je v pozadí nějaký příběh?" zeptala se s úsměvem v hlase. Velmi ji to potěšilo a já jsem cítil vinu za to, že jsem tak dlouho zanedbával hudbu. Bylo to, sobecké .
"Bude to asi ukolébavka." Našel jsem správný přechod, píseň se lehce přenesla do nového směru.
"Ukolébavka," zopakovala.
Na pozadí této písně byl příběh, a jakmile jsem si to uvědomil, všechno do sebe začalo zapadat. Ten příběh byl obraz dívky spící na úzké posteli s tmavými hustými vlasy, které byli divoce rozházené na všechny strany jako mořské řasy.
Alice odešla od Jaspera a sedla si vedle mě. Svým zvonivým hlasem posadila melodii o dvě oktávy výš.
"Líbí se mi to," zašeptal jsem. "Co si myslíš o tomhle?" Přidal jsem i její melodii, prsty mi rychle běhaly po klávesách, abych spojil všechny části dohromady, mírně jsem ji pozměnil, dodal jí nový směr. Chytla se a zpívala.
"Ano. Dokonalé," konstatoval jsem. Esme mi tiskla ramena.
Teď už jsem věděl jak to zakončit, zatímco Alice zvýšila tón a mírně ho přesunula. Věděl jsem jak píseň musí skončit, protože, to spící děvče bylo dokonalé takové jaké bylo a všechny změny by byly nesprávné, byl by to smutek. Píseň se nesla v tomto duchu, teď už pomaleji a tišeji. Alice také ztišila hlas až na úroveň, která by se hodila do svícemi osvětlené katedrály.
Zahrál jsem poslední notu a sklonil jsem hlavu. Esme mě pohladila po vlasech. "Bude to v pořádku, Edwarde. Bude to fungovat. Zasloužíš si štěstí synku. Osud ti to dluží." "Láska vždy nepřichází dokonale zabalená."
Zasmál jsem se bez stopy humoru v hlase.
"Ty ze všech lidí na této planetě jsi nejlépe připravený si poradit s něčím tak těžkým. Ty jsi ten nejlepší z nás."
Povzdechl jsem si. To si o svém dítěti myslela každá matka. Esme byla stále šťastná z toho, že se po tak dlouhé době moje srdce opět probudilo k životu. Nezáleželo jí na tom, že to může vést k tragédii. Myslela si, že už navždy budu sám.
"Bude tě také milovat. Musí." Náhle si pomyslela. Překvapil mě směr jejích myšlenek. "Ale nedokážu si představit nikoho, kdo by si nevšiml, jak úžasný jsi."
"Přestaň mami, nebo se budu červenat." Dobíral jsem si jí. Její slova, i když nepravděpodobná, mě potěšila. Alice se zasmála a vytáhla skladbu "Srdce a Duše". Zakřenil jsem se a spolu s ní začal hrát. Potom jsem jí udělal radost, když jsem zahrál skladbu "Tyčinky". Zachichotala se a potom si povzdechla. "Tak bych si přála, abys mi řekl, proč ses smál Rose," řekla. "Ale vím, že nemůžeš."
"Nemůžu."
Prstem mi dala pohlavek za ucho.
"Buď hodná Alice," pokárala ji Esme. "Edward se snaží být gentleman."
"Ale já to chci vědět." Usmál jsem se jejímu trucovitému tónu. Potom jsem řekl, " Pro tebe Esme." A začal jsem hrát její oblíbenou píseň, jakousi nepojmenovanou poklonu lásce, kterou jsem už tak dlouho pozoroval mezi ní a Carlislem.
"Děkuji, zlato." Opět mi tiskla ramena.
Musel jsem se soustředit na hraní, znal jsem ji z paměti. Místo toho jsem myslel na Rosalii, která se ještě stále zmítala ponížením v garáži, a zašklebil jsem se. Protože jsem znal pocit žárlivosti, bylo mi jí i trochu líto. Dost mizerný pocit. Samozřejmě, její žárlivost byla mnohem menší než ta moje.
Přemýšlel jsem nad tím, jaký by byl život a osobnost Rusalie, kdyby nebyla vždy ta nejkrásnější. Byla by veselejší, kdyby krása nebyla vždy její nejsilnější zbraň? Nebo možná míň sobecká? Možná by měla víc soucitu? Ale nakonec bylo zbytečné přemýšlet nad tím, protože minulost se změnit nedá a ona byla vždy ta nejkrásnější. Dokonce už i jako člověka ji obdivovali proto, že byla krásná. Ne že by se jí to nelíbilo. Právě naopak, líbilo se jí to víc než cokoliv jiného. Když se stala nesmrtelnou, moc se toho nezměnilo.
Proto nebylo překvapující, že se urazila, když jsem od začátku neobdivoval její krásu jako všichni ostatní muži. Ne protože by mě nechtěla, to ne. Ale rozčilovalo ji, že jsem po ní netoužil. Byla zvyklá, že po ní všichni šíleli.
Jiné to bylo v případě Jaspera a Carlislea, oni už byli zamilovaní. Já jsem byl svobodný a až do teď jsem svobodný zůstal.
Myslel jsem, že už jí to přešlo. Že se přes tu žárlivost přenesla. A ona se přes to přenesla, až do dne, když jsem našel někoho, jehož krása mě učarovala tak, jak to Rasaliina nedokázala. Rosalie byla toho názoru, že když její krása není hodná uctívání, tak potom žádná. Zuřila od chvíle, co jsem Belle zachránil život. Rusalie byla smrtelně uražená, že jsem považoval bezvýznamné lidské děvče za půvabnější, než byla ona sama.
Potlačil jsem nutkání opět se zasmát. Trochu mě trápil způsob, jakým viděla Bellu. Rusalie si myslela, že je Bella obyčejná. Jak si tohle mohla myslet? Zdálo se mi to nepochopitelné. Určitě jen důsledek žárlivosti.
"Och!" řekla náhle Alice. "Jaspere, hádej co?" Viděl jsem, co právě viděla, moje prsty na klavíru ztuhly.
"Co Alice?" zeptal se Jasper.
"Petr a Charlotta náš příští týden navštíví. Budou nedaleko odsud, není to úžasné?"
"Edwarde, co se děje?" zeptala se mě Esme, která vycítila moje napětí.
"Petr a Charlotta přijedou do Forks?" zasyčel jsem na Alici.
Protočila oči. "Uklidni se, Edwarde. Nebude to jejich první návštěva."
Zatnul jsem zuby. Byla to jejich první návštěva od příchodu Belly. Její sladká krev se nelíbila jenom mně.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama