Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


8. Kapitola - Duch (1.část)

10. září 2009 v 11:14 | ajwy |  Půlnoční Slunce (Midnight Sun) - kniha online
Jasperovi hosty jsem za ty dva slunečné dny, co již byli ve Forks, moc často neviděl. Domů jsem chodil jen proto, aby se o mě Esme nebála. Kromě toho stejně jsem spíše vypadal jako přelud než jako upír. Vznášel jsem se neviditelně ve stínu, odkud jsem pozoroval objekt, mé lásky a posedlosti, dokud jsem ji mohl vidět a slyšet jí v myšlenkách těch šťastných lidí, kteří mohli být okolo ní ve slunečním světle, kteří se mohli náhodně dotýkat hřbetu její ruky. Nikdy na takovýto kontakt nezareagovala, její ruce byli totiž stejně teplé jako jejich.
Toto vynucené odloučení od školy mi ještě nikdy předtím nepůsobilo takové trápení. Ale zdálo se, že jí sluníčko dělá šťastnou, takže jsem ho nemohl nesnášet. Byl jsem vděčný všemu, co ji rozveselovalo.
V pondělí ráno jsem poslouchal rozhovor, který by byl schopný zničit mojí sebedůvěru a udělat z času stráveného bez ní hotové peklo. Jenže když skončil, můj den byl opět šťastný.
Mika Newtona bych měl alespoň trochu ocenit, nevzdal se tak rychle a neodplazil se, aby si mohl lízat rány. Byl odvážnější, než jsem si myslel. Chystal se vyzkoušet svoji šanci znovu.
Bella přišla do školy o něco dříve, chtěla si užívat svítící slunce. Sedla si na piknikové lavičky na jižní straně jídelny, zatímco čekala, až zazvoní. Její vlasy vypadaly na slunečním světle tak zvláštně, měla v nich načervenalý odstín, který jsem nečekal.
Mike ji tam našel, jak si čmárala něco do sešitu, potěšený tím, že má tolik štěstí. Bylo strašné jen tak bezmocně přihlížet, ukrytý v lese, spoutaný slunečním žárem.
Přivítala ho s dostatečným nadšením, které ho povzbudilo a mně způsobilo bolest.
"Vypadá to, že se jí líbím. Vsadím se, že by se mnou bývala chtěla jít na ples. Co může být tak důležitého v Seatlu?"
Všiml si změny v jejích vlasech. "Nikdy jsem si toho nevšiml, máš ve vlasech červený odstín."
Když chytil pramen jejích vlasů mezi svoje prsty, bezděčně jsem vytrhl i s kořenem malý smrček, na kterém jsem měl položenou ruku.
"Jenom na slunci," odpověděla. K mému hlubokému uspokojení se od něj mírně odtáhla, když jí pramínek zastrčil za ucho.
Mike si při rozhovoru dodával odvahu. Připomněla mu esej, kterou jsme měli odevzdat do středy. Z jejího mírně samolibého výrazu jsem pochopil, že ona má tu svou už napsanou. Úplně na to zapomněl a to dost ohrozilo jeho volný čas.
"A sakra, hloupá esej."
Nakonec se přece jen dostal k jádru věci, a já jsem zaťal zuby tak silně, že bych mohl rozdrtit i žulu, ale přeci se jen dokázal zeptat přímo.
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha," řekla. Na chvíli ztichla.
"Aha? Co to mělo znamenat? Bude souhlasit? Počkat, myslím, že jsem se jí vlastně ani nezeptal."
Ztěžka polkl, "no, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco a na eseji bych mohl zapracovat později."
"Hlupáku, ani tohle nebyla otázka."
"Miku, …"
Bolest a zuřivost mojí žárlivosti byla tak silná jako minulý týden. Zlomil jsem další strom ve snaze se ovládnout. Hrozně moc jsem toužil přeběhnout přes školní areál, příliš rychle pro lidské oči a unést jí pryč od toho chlapce, kterého jsem momentálně nenáviděl tak, že bych si užíval, když bych ho mohl zabít.
Řekne mu ano?
"Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad."
Vydechl jsem a uvolnil se.
"Takže nakonec byl Seatl přeci jen výmluva. Neměl jsem se jí ptát. Co jsem si myslel. Určitě za tím bude ten magor Cullen …"
"Proč?" mrzutě se zeptal.
"Myslím, " zaváhala "a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí k smrti utluču."
Vybuchl jsem smíchy nad její výhružkou smrti. Sojka, která seděla vedle mě, vylekaně zakřičela a odletěla.
"Ale myslím, že by to ranilo Jesičiny city."
"Jesičiny?" "Cože? Ale … Och. Ok. Hádám … Takže …Huh."
Jeho myšlenky byly naprosto nesouvislé.
"Vážně, Miku, copak jsi slepý?"
Připomněl jsem si její uvažování. Neměla by očekávat, že každý bude tak bystrý jako ona, i když tohle bylo vážně očividné. S tolika problémy, které měl Mike, když sbíral odvahu, aby se Belly zeptal, se vůbec nezamyslel nad tím, že by o něj Jesika mohla stát? Muselo to být sobectví, že si vůbec nevšímal pocitů druhých. Ale Bella byla nesobecká, ona viděla všechno.
"Jesika. Huh. Wow. Huh." "Och." Nakonec z něj vypadlo.
Bella využila jeho zmatku ke svému úniku.
"Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě."
Od té doby, pro mě Mike nebyl spolehlivý. Zjistil, že když znovu a znovu přemýšlel, že se mu moc líbí myšlenka, že ji přitahuje. Bylo to sice podřadné, ne tak pěkné, kdyby to k němu cítila Bella.
"Ale co, je milá. A má pěkné tělo. Ptáček v hrsti …"
Potom si začal představovat stejně vulgární představy, jaké měl dříve i o Belle, ale tentokrát mě spíš otravovaly, než rozčilovali. Nezasloužil si žádné děvče, pro něj se daly dívky lehce měnit. Po tomhle už jsem v něm měl jasno.
Když mi Bella zmizela z dohledu, sedl jsem si, opřel se o studený kmen obrovského stromu a přeskakoval jsem z mysli do mysli, abych ji pořád viděl a byl jsem moc rád, když jsem se na ni mohl dívat očima Angely Weberové. Přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, abych ji mohl poděkovat za to, že je tak milá osoba. Bylo mi hned lépe, když jsem věděl, že Bella má alespoň jednu skutečnou přítelkyni.
Sledoval jsem tvář Belly z každého možného úhlu a zaznamenal jsem, že je opět smutná. To mě překvapilo, myslel jsem si, že ji sluníčko bude stačit na to, aby se usmívala. Při obědě jsem ji viděl, jak se čas od času dívá po prázdném stole Cullenů a to mě nadchlo. Dalo mi to naději. Možná ji také chybím.
Dnes si měla vyrazit s děvčaty, automaticky jsem začal plánovat svůj dozor, ale tyhle plány byly přeloženy na jindy, protože Mike pozval Jesiku na rande, místo Belly.
Takže namísto toho jsem šel rovnou k ní domů, abych rychle odstranil stopy v lese, abych se ujistil, že nikdo nebezpečný nebude procházet příliš blízko ní. Věděl jsem, že Jasper varoval svého někdejšího bratra, aby se vyhýbal městu, zdůraznil jim moje šílenství jako vysvětlení a zároveň varování, ale nechtěl jsem riskovat. Petr a Charllota neměli v úmyslu jakkoliv ohrozit přátelství s naší rodinou, ale úmysly se mění.
No tak dobře, přeháním to. Vím.
Jako kdyby věděla, že ji pozoruju, jako kdyby cítila slitování s bolestí, kterou cítím, když jí nevidím, vyšla Bella na zadní dvůr, poté co strávila dlouhé hodiny uvnitř domu. V ruce si nesla knihu a deku.
Tiše jsem vlezl do koruny nejvyššího stromu, který byl nejblíže ke dvoru, takže jsem měl dobrý výhled.
Rozprostřela přikrývku na vlhký trávník, lehla si na břicho a začala listovat ošuntělou knihou, jako kdyby hledala nějaký útržek. Četl jsem jí přes rameno.
Ach, opět klasika. Fanynka Jane Austenové.
Rychle si četla, kmitala překříženýma nohama ve vzduchu. Sledoval jsem, jak jí vítr a slunce hrají ve vlasech, když náhle ztuhla a ruka ji zamrzla na stránce. Všechno, co jsem viděl, bylo, že stihla dojít ke třetí kapitole, když hrubě popadla část stránek a otočila je.
Podíval jsem se na titulní stranu - Mansfieldské Panství. Začetla se do dalšího příběhu, kniha byla svazek děl. Přemýšlel jsem nad tím, proč některé romány tak náhle přeskočila.
O chvíli později rozzlobeně zaklapla knihu. Se zamračeným výrazem knihu odložila a převrátila se na záda. Zhluboka se nadechla, jako kdyby se chtěla uklidnit, vyhrnula si rukávy a zavřela oči. Ten román jsem si pamatoval, ale nemohl jsem si vzpomenout na nic, co by ji mohlo rozrušit. Další záhada, povzdechl jsem si.
Ležela klidně, pohnula se jen, aby si odhrnula vlasy z tváře. Rozprostřely se jí nad hlavou, jako řeka plná kaštanů. A znovu ležela nehybně.
Dýchání se jí zpomalilo. O několik minut později se jí začaly pohybovat rty. Mluvila ze spaní.
"Dvě polévkové lžíce mouky … pohár mléka …"
"No tak! Hoď to do toho koše! Hej, no tak!"
"Červená nebo modrá, nebo bych si měla obléct něco formálního …"
Ani náznak něčeho zajímavého. Jemně jsem seskočil na zem, dopadl jsem tiše na prsty.
Nebylo to správné. Velmi riskantní. Jak povýšeně jsem kdysi soudil Emmetta za jeho nepromyšlené činy a Jaspera za nedostatek jeho sebeovládání, a já jsem teď překročil úmyslně všechny pravidla tak bezohledně, že jejich chyby oproti tomu byly ničím. Obyčejně jsem byl já ten zodpovědný.
Vzdychl jsem si a přiblížil se ke slunečnímu světlu.
Vyhýbal jsem se pohledu na sebe sama ve slunečním žáru. Bylo už tak dost zlé, že moje pokožka byla kamenná a v záři vypadala nelidsky, nechtěl jsem, abych se viděl vedle Belly, když svítí slunce. Ten rozdíl byl už tak nepřekonatelný, už dost bolestivý, nemusel jsem to zhoršovat ještě tímto obrazem.
Ale nemohl jsem si nevšimnout jiskry duhy, která se jí odrážela na pokožce, když jsem k ní přišel blíže. Čelist mi nad tím pohledem ztuhla. Můžu být ještě větší blázen? Představil jsem si její zděšení, kdyby teď otevřela oči.
Začal jsem couvat, ale zamumlala, což mě zastavilo.
"Hmm. Hmm."
Opět nesrozumitelné. Nevadí, chvíli počkám.
Opatrně jsem vzal knihu tak, že jsem se natáhl k její ruce a pro jistotu jsem zadržel dech, když jsem byl tak blízko. Znovu jsem začal dýchat až tehdy, když jsem byl od ní pár metrů, cítil jsem její vůni smíchanou s čerstvým vzduchem a ovlivněnou sluníčkem. Teplo jí ještě osladilo. Hrdlo mě pálilo touhou, oheň byl divoký a bolestivý, protože jsem byl od ní vzdálený příliš dlouho.
Chvíli jsem strávil snahu získat opět sebekontrolu a potom, soustředil jsem se na dýchání nosem, otevřel jsem knihu. Začal u prvního příběhu, rychle jsem nalistoval třetí kapitolu Rozumu a citu, hledajíc, něco urážlivého v próze Jane Austenové.
Moje oči se zastavily na mém jméně, poprvé představili postavu Edwarda Ferrarsa , když Bella znovu promluvila.
"Mm. Edwarde." Povzdechla si.
Tentokrát jsem se nelekl, že by se probudila. Její hlas byl tak tichý, jen melancholický šepot. Žádný vyděšený křik, který by následoval, kdyby mě uviděla.
Bojovala ve mně radost s odporem k sobě samému. Koneckonců, stále se jí o mě zdálo.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama