Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


9. Kapitola - Objevená

10. září 2009 v 9:34 | ajwy |  Hostitel (The Host) - kniha online
Rychle jsem projela přípojkou I-10 a slunce za mnou zapadalo. Kromě bílých a žlutých čar na chodníku a občas ještě velkých zelených cedulí ukazujících dál na východ jsem toho moc neviděla. Teď jsem pospíchala.
Ale nebyla jsem si jistá, proč pospíchám. Asi jsem to už chtěla mít za sebou. Tu bolest, smutek, tu bolestivou ztrátu a beznadějnou lásku. Ale znamenalo to, že jsem chtěla být pryč z tohoto těla? Nedokázala jsem vymyslet žádnou jinou odpověď. Pořád jsem se chtěla zeptat Léčitele na své otázky, ale cítila jsem, že už jsem se rozhodla. Skokan. Srab. Opakovala jsem si ta slova v mysli a snažila se si na ně zvyknout.
Pokud by se mi podařilo najít jak, dostala bych Melanie z Hledaččiných rukou. Bude to velmi těžké. Ne, bude to nemožné.
Ale zkusím to.
Slíbila jsem jí to, ale ona mě neposlouchala. Pořád snila. Vzdala to, myslela jsem si, teď když bylo pozdě na to, aby mi tím pomohla.
Snažila jsem se držet daleko od toho rudého kaňonu v její hlavě, ale byla jsem tam také. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila vidět auta projíždějící okolo mě, letadla mířící na letiště, to malé množství jemných mraků nad mou hlavou, stejně jsem se nedokázala úplně distancovat od jejích snů. Znala jsem Jaredovu tvář zpaměti ze všech možných úhlů. Pozorovala jsem, jak se Jamie najednou prudce vytáhl, byl kost a kůže. Moje ruce toužily po nich po obou - ne, ten pocit byl ostřejší než touha, bylo to jako nabroušená čepel. Téměř nesnesitelné. Musela jsem se z toho dostat pryč.
Jela jsem úzkou dálnicí, ale byla jsem slepá. Jestli něco, tak byla poušť ještě monotónnější a mrtvější než předtím. Ještě rovnější a bezbarvější. Stihnu to do Tucsonu dřív, než nastane čas na večeři. Večeře. Ještě jsem dnes nejedla, a když jsem si to uvědomila, můj zakručelo mi v žaludku.
Hledačka tam na mě bude čekat. Můj žaludek se převrátil a nevolnost na chvíli nahradila hlad. Moje noha na plynu se automaticky zvedla.
Zkontrolovala jsem mapu ležící na sedadle spolujezdce. Brzy dojedu k malé čerpací stanici na místě, kterému se říkalo Picacho Peak. Možná, že tam zastavím a najím se. Ještě o pár chvil odložím setkání s Hledačkou.
Jak jsem přemýšlela o tom povědomém jménu - Picacho Peak - cítila jsem od Melanie zvláštní, potlačovanou reakci. Nedokázala jsem na to přijít. Už tu byla? Hledala jsem nějakou vzpomínku, pohled nebo vůni, který by mu odpovídal, ale nic jsem nenašla. Picacho Peak. Znovu jsem od Melanie cítila osten zájmu, přestože se ho snažila potlačit. Co pro ni ta slova znamenala? Ustoupila do vzdálených vzpomínek a vyhýbala se mi.
To ve mně vzbudilo zvědavost. Jela jsem trochu rychleji, napadlo mě, jestli by mi nepomohl pohled na to místo.
Na horizontu se začal objevovat stín osamělého horského štítu - nebyl masivní podle normálních standardů, ale tyčil se nad nízkými, hrubými kopci, které ke mně byly blíž. Měl nezvykle zřetelné obrysy. Melanie pozorovala, jak se zvětšuje, když jsme se přibližovali, a předstírala lhostejnost.
Proč předstírala, že ji to nezajímá, když bylo tak zřetelně vidět, že to není pravda? Když jsem se pokusila to zjistit, vyrušila mě její síla. Nedokázala jsem najít cestu za tu starou prázdnou zeď. Vypadala, že je tlustší než obvykle, přestože jsem si myslela, že už byla skoro pryč.
Snažila jsem se ji ignorovat, nechtěla jsem na to myslet - na to, že sílila. Místo toho jsem se dívala na ten masiv, pozorovala jsem jeho obrys proti bledé, horké obloze. Bylo na tom něco povědomého. Něco, o čem jsem si byla jistá, že to znám, přestože jsem si byla jistá, že ani jedna z nás tam nebyla.
Skoro, jako kdyby se mě snažila rozptýlit, vtáhla mě Melanie do živé vzpomínky na Jareda a naprosto mě tím překvapila.
Třesu se ve své bundě a napínám zrak, abych zachytila tlumené světlo slunce zapadajícího za silné, rozježené stromy. Říkám si, že není taková zima, jaká si myslím, že je. Moje tělo na to prostě není zvyklé.
Ruce, které jsou najednou na mých ramenou, mě nevyděsí, přestože jsem se na tomto neznámém místě bála a neslyšela jsem, jak se ke mně přiblížil. Tíha těch rukou mi byla příliš známá.
"Je lehké se k tobě připlížil."
I teď v jeho hlase slyším úsměv.
"Viděla jsem tě přicházet, ještě než jsi udělal první krok," říkám, aniž bych se otočila. "Mám oči i vzadu."
Cítím teplé prsty, jak mě hladí od spánku až k bradě.
"Vypadáš jako lesní žínka schovaná mezi stromy," šeptá mi do ucha. "Jako jedna z nich. Tak krásná, že nemůžeš být skutečná."
"Měli bychom kolem srubu vysadit víc stromů."
Zasměje se a mně se při tom zvuku zavřou oči a ústa se mi zkroutí do úsměvu.
"To není nutné," říká. "Vždycky tak vypadáš."
"Říká poslední muž na Zemi poslední ženě na Zemi v předvečer jejich rozdělení."
Můj úsměv mizí, když to říkám. Úsměvy dnes nemohou vydržet.
Povzdechne si. Jeho dech je v porovnání s chladným lesním větrem teplý.
"Jamie by tuhle souvislost neschválil."
"Jamie je ještě kluk. Prosím, prosím, ochraň ho."
"Dohodneme se," nabízí Jared. "Ty ochraň sebe a já udělám, co budu moci. Jinak nebude žádná dohoda."
Byl to jen vtip, ale nemohu to brát na lehkou váhu. Jakmile budeme rozděleni, nejsou tu žádné záruky. "Ať se stane cokoliv," trvám si na svém.
"Nic se nestane. Neboj se." Ta slova skoro postrádají smysl. Je to marná snaha. Ale jeho hlas stojí za to slyšet, Ať už říká cokoliv.
"Dobře."
Otočí mě čelem k sobě a já mu položím hlavu na prsa. Nevím, k čemu by se jeho vůně dala přirovnat. Je prostě jeho, je unikátní jako vůně jalovce nebo deště v poušti.
"Ty a já jeden druhého neztratíme," slibuje. "Vždycky si tě znovu najdu." A protože je to Jared, nemůže být vážný déle než jeden nebo dva údery srdce. "Ať se schováš jakkoliv dobře. Ve hře na schovávanou jsem nezastavitelný."
"Dáš mi čas, než napočítáš do deseti?"
"Bez koukání."
"Platí," zamumlám a snažím se schovat to, že mám hrdlo stažené slzami.
"Neboj se. Budeš v pořádku. Jsi silná, jsi rychlá a jsi chytrá." Snaží se přesvědčit i sebe.
Proč ho opouštím? Vždyť je tak malá pravděpodobnost, že je Sharon stále člověk.
Ale když jsem ve zprávách viděla její tvář, byla jsem si tak jistá.
Byl to normální nájezd, jeden z tisíce. Jako vždycky, když jsme se cítili dost sami, dost bezpečně, zapnuli jsme si televizi a přitom vyklízeli spíž a lednici. Jenom, abychom zjistili předpověď počasí; jinak tam není nic moc zábavného. Samé nudné zprávy, že všechno je perfektní. Nic jiného ve zprávách parazitů nenajdete. Moji pozornost přitáhly ty vlasy - ten záblesk hluboké, skoro růžové červené, kterou jsem viděla jenom na jedné osobě.
Pořád vidím její výraz, jak se po očku koukala do kamery. Výraz, který říkal, snažím se být neviditelná; nevidíš mě. Nešla dost pomalu, až moc se snažila zůstat nenápadná. Zoufale se snažila se ztratit.
Žádný zloděj těl by takovou potřebu necítil.
Co to Sharon dělá? Chodí si po tak velkém městě jako je Chicago a je člověk! Jsou tu další? Musím se ji pokusit najít, vidím to jako jedinou možnost. Jestli je tu šance, že je tam venku víc lidí, musíme je najít.
A musím jít sama. Sharon by přede všemi ostatními utíkala - jasně, bude utíkat i přede mnou, ale možná se zastaví na dost dlouhou dobu, abych ji to stihla vysvětlit. Jsem si jistá, že znám místo, kde se schovává.
"A ty?" ptám se ho hlasitě. Nejsem si jistá, jestli dokážu fyzicky snést naše hrozící loučení. "Budeš ty v pořádku?"
"Ani nebe ani peklo mě od tebe nedokáže udržet, Melanie."
Bez toho, aby mi dala šanci nabrat dech nebo usušit slzy, vrhla po mě další.
Jamie se mi choulí pod rukou - už se tam nevejde tak jako dřív. Musí se ohnout, jeho dlouhé končetiny zkroucené v ostrých úhlech. Jeho ruce začínají houževnatět, ale teď je jenom třesoucí se dítě, které se krčí v mé náruči. Jared nakládá auto. Jamie by neukázal tenhle strach, kdyby tu byl. Jamie chce výt statečný, chce být jako Jared.
"Bojím se," šeptá.
Políbím jeho tmavé vlasy. I přes pryskyřici, které jsou stromy plné, voní po prachu a slunci. je mou součástí, připadá mi, jako kdyby mi naše rozdělení mělo strhnout kůži v místě, kde jsme spojení.
"Bude ti s Jaredem dobře." Musím znít statečně, ať už se tak cítím nebo ne.
"Já vím. Bojím se o tebe. Bojím se, že se nevrátíš. Jako táta."
Škubnu sebou. Když se nevrátil táta - přestože jeho tělo nakonec ano, snažilo se k nám přivést Hledače - byla to ta největší hrůza, ten největší strach a za největší bolest, kterou jsem kdy cítila. Co když to Jamiemu udělám znovu?
"Já se vrátím. Vždycky se vracím."
"Já se bojím," opakuje.
Musím být statečná.
"Slibuju, že všechno bude v pořádku. Já se vrátím. Slibuju. Ty víš, že bych nikdy neporušila slib, Jamie. Ne tobě."
Jeho chvění se uklidňuje. Věří mi. Spoléhá se na mě.
A další:
Slyším je, jsou o jedno patro níž než já. Najdou mě za pár minut, nebo dokonce sekund. Čmárám ta slova na útržek novinového papíru. Jsou skoro nečitelná, ale jestli to najde, porozumí:
Nejsem dost rychlá. Miluju tě, miluju Jamieho. Nechoďte domů.
Nejenom že jim tím zlomím srdce, ale vezmu jim i jejich úkryt. Představuji si náš domov v kaňonu opuštěný, jak teď bude muset být napořád. A pokud nebude opuštěný, stane se z něj hrobka. Vidím své tělo, jak tam vede Hledače. Vidím, jak se moje tvář směje, když je tam najdou…
"Dost," řekla jsem nahlas a přikrčila jsem se, když mě zasáhla bolest jako rána bičem. "Dost! Je mi to jasné! Už bez nich také nemohu žít. Jsi šťastná? Protože to mi nedává moc na výběr, nebo dává? Mám jenom jednu možnost - zbavit se tě. Ty snad chceš Hledačku uvnitř sebe? Fuj!" Rychle jsem tu myšlenku potlačila, jako kdybych to měla být já, kdo by ji hostil.
Je tu jiná možnost, pomyslela si Melanie jemně.
"Vážně?" zeptala jsem se, v hlase těžký sarkasmus. "Tak mi ji ukaž."
Tak se dívej.
Pořád jsem zírala na ten horský masiv. Vládl ploché krajině, velký kamenný masiv obklopený nízkými keři. Její zájem přinutil mé oči přejet po jeho obrysu, můj pohled kopíroval jeho hrubé záhyby.
Pomalá, dlouhá zatáčka, potom ostrý obrat na sever, další ostrý obrat na opačnou stranu, ale po chvilce se cesta na delší úsek vrátila k severnímu směru, potom prudký pokles směrem na jih, která vyrovnala další mírná zatáčka.
Nebyl to sever a jih, nebylo to tak, jak jsem to kousek po kousku vždycky viděla v jejích vzpomínkách; bylo to nahoru a dolů.
Byl to obrys horského masivu.
Byly to čáry, které vedly k Jaredovi a k Jamiemu. Tohle byla ta první čára, startovní bod.
Mohla bych je najít.
My bychom je mohly najít, opravila mě. Neznáš všechny pokyny. Je to stejně jako se srubem, nikdy jsem ti nedala všechno.
"Nerozumím tomu. Kam to vede? Jak nás může vést hora?" Můj pulz se zrychloval, jak jsem na to myslela: Jared byl blízko. Jamie byl v mém dosahu.
Ukázala mi odpověď.
"Jsou to jenom čáry. A strýček Jeb je šílenec. Stejně jako zbytek tátovy rodiny. Je to práce cvoka." Snažím se vyškubnout knihu z Jaredových rukou, ale nevypadá to, že by si mé námahy všímal.
"Práce šílence, jako Sharonina máma?" opáčí a pořád studuje tmavé čáry, které se táhnou přes zadní obálku starého fotoalba. Je to jedna věc, kterou jsem na útěku neztratila. I to grafity, co tam praštěný strýček Jeb zanechal, když u nás byl naposledy na návštěvě, mělo teď cenu.
"Trefa." Pokud byla Sharon stále naživu, bylo to, protože její matka, bláznivá teta Maggie, bezkonkurenčně předčila praštěného strýčka Jeba v soutěži o titul Nejbláznivějšího z bláznivých sourozenců Stryderových. Můj otec byl stryderovským šílenstvím dotčen jen trochu - neměl vzadu na dvorku žádný tajný bunkr ani nic takového. Ale zbytek, teta Maggie, strýček Jeb a strýček Guy, se zcela oddal vymýšlení konspiračních teorií. Strýček Guy zemřel v autonehodě dřív, než ostatní zmizeli při invazi, na tak běžném místě, že se dokonce i Maggie a Jeb museli velmi namáhat, aby v tom našli nějaký podvod.
Můj otec je vždycky nazýval laskavým způsobem, Blázni. "Myslím, že je čas navštívit Blázny," oznámil nám a máma si vždycky povzdechla - což byl důvod, proč tato oznámení padala tak zřídka.
Při jedné z našich vzácných návštěv v Chicagu mě Sharon propašovala do schovávačky její matky. Chytli nás - ta žena měla své hloupé pasti všude. Sharon dostala hlasitě vynadáno, a přestože já jsem přísahala, že nikomu nic neřeknu, měla jsem pocit, že si teta Maggie postaví nové útočiště.
Ale pamatuji si, kde je to první. Představuji si, že tam teď Sharon žije, sama v nepřátelském městě. Musíme ji najít a přivést ji domů.
Jared přeruší mé vzpomínání. "Blázni jsou přesně ten typ lidí, kteří by mohli přežít. Ti, kteří Velkého bratra viděli, když tu ještě vůbec nebyl. Lidé, kteří podezřívali zbytek společnosti, ještě než byl nebezpečný. Lidé, kteří už měli připravené úkryty." Jared se ušklíbne a pořád studuje čáry. A potom jeho hlas ztěžkne. "Lidé, jako můj otec. Kdyby se on a moji bratři schovali místo toho, aby bojovali… No, pořád by byli tady."
Můj tón je jemnější, když v tom jeho slyším jeho bolest. "Dobře, s tou teorií souhlasím. Ale tyhle čáry nic neznamenají."
"Řekni mi znovu, co ti řekl, když je kreslil."
Povzdechnu si. "Hádali se - strýček Jeb a můj táta. Strýček Jeb se ho snažil přesvědčit, že něco je špatně, říkal mi, aby už nikomu nevěřil. Táta se tomu smál. Jeb popadl fotoalbum, které leželo na kraji stolu a začal… skoro vyrývat tužkou čáry do zadní obálky. Táta se naštval a řekl, že se moje máma bude zlobit. Jeb řekl: 'Lindina máma vám všem řekla, abyste přišli na návštěvu, že jo? Trochu divné, tak najednou? Trochu se naštveš, když přijde jenom Linda? Abych řekl pravdu, Treve, nemyslím si, že to Lindě bude nějak moc vadit, až se vrátí. Ano, možná to bude předstírat, ale ty budeš schopný poznat rozdíl.' V tu chvíli to nedávalo smysl, ale mého tátu to rozrušilo. Vykázal strýčka Jeba z domu. Jeb nejdřív neposlechl. Pořád nás varoval, abychom nečekali, dokud nebude příliš pozdě. Popadl mě za rameno a přitáhl si mě k sobě. 'Nedovol jim, aby tě dostali, zlato,' zašeptal. 'Sleduj ty čáry. Začni na začátku a sleduj ty čáry. Strýček Jeb pro tebe bude držet bezpečné místo.' A v tu chvíli ho táta vystrčil ze dveří."
Jared nepřítomně přikývne a nespouští oči z čar. "Začátek… začátek… Musí to něco znamenat."
"Musí? Jsou to jenom čáry, Jarede. Není to mapa - ani na sebe nenavazují."
"Na té první ale něco je. Něco povědomého. Mohl bych přísahat, že už jsem to někde viděl."
Povzdechnu si. "Možná to řekl tetě Maggie. Možná dostala lepší pokyny."
"Možná," říká a pokračuje v zírání na strýčkovu čmáranici.
Vlekla mě zpátky časem k jedné mnohem, mnohem starší vzpomínce - ke vzpomínce, která jí dlouho unikala. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že si tyhle dvě vzpomínky, starou a novou, spojila teprve teď. Až když jsem byla tady. To byl důvod, proč ty čáry vyklouzly z její pečlivé kontroly, přestože byly jedno z jejích nejdrahocennějších tajemství - bylo to kvůli důležitosti jejího objevu.
V této mlhavé staré vzpomínce seděla Melanie svému otci na klíně a on držel v ruce to samé album - ale ještě ne tak ohmatané. Bylo velmi zvláštní vzpomínat na to, jak bylo tohle tělo dítětem.
Dívali se na první stranu.
"Pamatuješ si, kde to je?" ptá se táta a ukazuje na starou šedou fotku úplně nahoře. Vypadá, že je na tenčím papíře než ostatní fotky, jako kdyby byla ošoupaná - tenčí a tenčí a tenčí - od té doby, co ji nějaký pra-pra-pradědeček pořídil.
"Odtamtud my Stryderové pocházíme," odpovím a opakuji tak to, co mě naučili.
"Správně. Je to stará Stryderova farma. Jednou jsi tam byla, ale vsadím se, že si to nepamatuješ. Myslím, že ti bylo osmnáct měsíců." Táta se rozesměje. "Ten pozemek patří Stryderům od samého začátku…"
Potom jsem uviděla vzpomínku na samotný obrázek. Obrázek, na který se dívala snad tisíckrát, ale nikdy ho doopravdy neviděla. Byl černobílý, vybledlý. Malý venkovský dřevěný domek daleko na druhé straně pouštního pole; v popředí plot ze starých železničních pražců, mezi plotem a domem se páslo pár koní. A potom, za tím vším, ostrý, známý obrys…
Byla tam slova, štítek, načmáraná tužkou na bílý rámeček:
Stryderova farma, 1904, v ranním stínu…
"Picacho Peak," řekla jsem tiše.
On by na to také přišel, i kdyby nenašli Sharon. Vím, že by si to Jared spojil. Je chytřejší než já a má ten obrázek; pravděpodobně viděl tu odpověď dřív než já. Mohl by být tak blízko…
Ta myšlenka ji naplnila touhou a vzrušením, takže prázdná zeď v její mysli zmizela úplně.
Viděla jsem teď celou cestu, viděla jsem ji a Jareda a Jamieho, jak opatrně jdou krajinou, vždycky v noci a v jejich nenápadném ukradeném autě. Zabralo to dva týdny. Viděla jsem, kde je opustila, v dřevěné oboře kus za městem, bylo to tam tak jiné než v prázdné poušti, na kterou byli zvyklí. Byl to chladný les, kde se Jared s Jamiem schovají a počkají, připadalo jí to nějak bezpečnější - protože větve byly tak tlusté a ochranné, ne jako tenoučké pouštní listí, které poskytovalo tak málo možností ukrýt se - ale také nebezpečnější svými neznámými zvuky a vůněmi.
Potom rozdělení, vzpomínka tak bolestivá, že jsme ji přeskočily, vyhnuly se jí. Potom přišla opuštěná budova, kde se skrývala a pozorovala dům naproti, čekala, až dostane šanci. Tam doufala, že najde Sharon, chráněnou zdmi nebo v tajném úkrytu.
Neměla jsem dovolit, abys to viděla, pomyslela si Melanie. Mdlý tón jejího tichého hlasu prozradil její únavu. Nával vzpomínek, přesvědčování a nátlak ji vyčerpaly. Řekneš jim, kde ji najdou. Zabiješ ji.
"Ano," uvažovala jsem nahlas. "Musím splnit svou povinnost."
Proč? zamumlala skoro ospale. Jaké štěstí ti to přinese?
Nechtěla jsem se s ní hádat, tak jsem nic neřekla.
Hora před námi se zvětšovala. Za chvíli budeme pod ní. Viděla jsem malé odpočívadlo s obchodem a rychlým občerstvením, bylo těsně u silnice a vedle něho byla betonová plocha - místo pro obytná auta. Bylo jich tam teď jenom pár, protože bylo tak horko.
Co teď? napadlo mě. Mám se zastavit na oběd nebo na brzkou večeři? Nebo mám jenom doplnit nádrž a hned pokračovat dál do Tucsonu a vyjevit Hledačce své čerstvé objevy?
Ta myšlenka byla tak odpudivá, že jsem musela zatnout zuby, když se mi najednou zvedl žaludek. Podvědomě jsem dupla na brzdu a se skřípěním zastavila uprostřed silnice. Měla jsem štěstí, nebyla za mnou žádná auta, která by do mě mohla narazit. A také tam nebyli žádní řidiči, kteří by zastavovali a ptali se, jestli nepotřebuji pomoc. V tu chvíli byla dálnice prázdná. Slunce svítilo na beton, takže se leskl a místy dokonce mizel.
Pokračovat pořád dál k mému cíli by nemělo vypadat jako zrada. Můj první jazyk, opravdový jazyk duší, kterým se mluví jenom na planetě, odkud pocházíme, nemá žádný výraz pro podraz nebo zradu. Dokonce ani pro loajalitu - protože když neexistuje protiklad, nemá to slovo smysl.
A přesto jsem jenom při pomyšlení na Hledačku cítila hlubokou vlnu viny. Bylo by špatné říct jí, co vím. Špatné, ale jak? Odporovala jsem své vlastní myšlence. Kdybych tady ale zastavila a poslouchala lákavé návrhy svého hostitele, opravdu bych byla zrádce. A to bylo nemožné. Byla jsem duše.
A přesto jsem věděla, co chci, co chci mnohem silněji než cokoliv jiného, co jsem chtěla za celých osm životů, které jsem žila. Před očima mi tančila Jaredova tvář, když jsem mhouřila oči do sluníčka - tentokrát to ale nebyla Melaniina vzpomínka, byla to moje vzpomínka na tu její. Do ničeho mě teď nenutila. Sotva jsem ji cítila, čekala vzadu v mé hlavě - úplně jsem ji viděla, jak zadržuje dech, kdyby to bylo možné - až se rozhodnu.
Nedokázala jsem se odtrhnout od potřeb tohoto těla. Byla jsem to já, víc než jsem si kdy dokázala představit. Chtěla jsem já nebo chtělo mé tělo? A měl ten rozdíl vůbec smysl?
Ve zpětném zrcátku jsem spatřila odlesk slunečního světla od kapoty vzdáleného auta.
Přesunula jsem nohu na plynový pedál a pomalu se rozjela směrem k malému obchodu ve stínu masivu. Byla tu vážně jenom jedna věc, kterou jsem mohla udělat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama