Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


9. Kapitola - Port Angeles (2.část)

10. září 2009 v 11:20 | ajwy |  Půlnoční Slunce (Midnight Sun) - kniha online
Když Jessica odjížděla, zamávala a Bella jí také. Když auto zmizelo z dohledu, zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.

"Já ale vážně nemám hlad," řekla mi.
Proč čekala, až odejdou, aby na mě začala mluvit? Opravdu se mnou chtěla být o samotě - dokonce i teď, když byla svědkem mojí neuvěřitelné zuřivosti?

Ale tak nebo tak, něco musí sníst.
"Udělej mi radost,"řekl jsem.

Otevřel jsem dveře restaurace a čekal jsem.

Povzdechla si, ale vešla dovnitř.

S Bellou po boku jsme došli k hostesce. Bella se stále zdála klidná. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, zkontrolovat, jestli nemá horečku. Ale moje chladné ruce by ji určitě odradily, tak jako minule.

Oh, můj ty … hostesčin hlasitý mentální hlas pronikl do mého podvědomí. Můj ty, och, ty …

Zdálo se, že dnes jsem měl výjimečné štěstí na takovéto reakce. Nebo jsem si je teď jen víc uvědomoval, když jsem si tak hrozně přál, aby mě takhle vnímala Bella? Pro naši kořist jsme byli atraktivní. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel. Obyčejně, pokud nepočítáme lidy jako Shelly Copová a Jessica Stanleyová, ale pocit počátečního okouzlení vystřídalo zděšení …

"Stůl pro dva?" zeptal jsem se, protože hosteska stále nic neříkala.

"Oh, em, ano. Vítejte v La Bella Italia." Hmm! Jaký má hlas. "Prosím, následujte mě." Byla úplně zabraná do myšlenek - plánovala.

Možná, že je to jeho sestřenice. Sestra těžko, nejsou si podobní. Ale určitě rodina. On nemůže jít na rande s někým jako je ona.

Lidské oči byly zastřené, nic nevnímaly jasně. Jak si mohla takhle žena myslet o mě, o mém fyzickém vzhledu - mimochodem lákadlu pro kořist - že jsem přitažlivý a přitom nevidět jedinečnost dívky sedící vedle mě?

Hm, v každém případě, …. Pomyslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři uprostřed nejplnější části restaurace. Mohla bych mu podstrčit svoje číslo, i když je tu ona…? Uvažovala.

Z peněženky jsem vytáhl peníze. Lidé vždy začali zázračně spolupracovat, když došlo na peníze.

Bella si sedala za stůl, který nám vybrala hosteska. Zavrtěl jsem hlavou, takže zaváhala a naklonila zvědavě hlavu. Ano, dnes bude velmi zvědavá a přeplněná část není ideální místo na takovýhle rozhovor.

"Neměla byste něco trochu víc stranou?" zeptal jsem se hostesky, zatímco jsem jí podával peníze. Oči se jí překvapením rozšířily a potom zúžily, když si ode mě brala peníze.

"Jistě."

Zatímco nás vedla k odlehlejším boxům, zírala na peníze.

Padesát dolarů za jiný stůl? Tedy, je dost bohatý. To dává smysl - vsadím se, že jeho bunda stála víc, než je moje výplata. Do háje. Proč by chtěl soukromí s někým, jako je ona?

Dovedla nás k boxu, kde nás nikdo nemohl vidět - tedy alespoň reakci Belly na to, co jí dnes řeknu. Neměl jsem ani ponětí, co ode mě bude chtít vědět. Nebo co všechno jí řeknu.

Kolik už toho uhodla? Jak si vysvětlila dnešní události?

"Jak by vám vyhovovalo tohle?" zeptala se hosteska.

"Dokonale." Zeširoka jsem se na ní usmál a ukázal zuby, protože jsem byl už mírně rozčilený jejím přístupem k Belle. Ať mě vidí v pravém světle.

Wow. "Ehm, vaše obsluha tu bude okamžitě." Nemůže být skutečný. Pravděpodobně se mi to zdá. Možná že zmizí …možná bych mu měla napsat svoje číslo na talíř s kečupem … uvažovala, když odcházela s hlavou jemně nakloněnou do strany.
Zvláštní. Ještě stále nebyla vystrašená. Náhle jsem si vzpomněl na Emmettovo pošťuchování v jídelně před několika týdny. Vsadím se, že já bych ji vyděsil líp.

Že bych vyměkl?

"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," přerušila Bella kritikou moje myšlenky. "To není moc fér."

Sledoval jsem její výraz. Na co myslela? Vždyť jsem tu servírku nevyděsil, i když jsem se o to pokusil. "Co bych neměl dělat?"

"Takhle je oslňovat - ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."

Hmm. V tomhle se Bella pletla. Servírka právě v kuchyni o mně vyprávěla svojí kolegyni.

"Ale no tak," vyčítala mi Bella, když jsem jí hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."

"Oslňuju lidi?" To bylo zajímavé pojmenování. Na dnešní den to sedělo. Přemýšlel jsem, proč ten rozdíl …

"To sis nevšiml? Zeptala se. "Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"

"Oslňuju tebe?" Moji zvědavost jsem tentokrát vyslovil nahlas, a když už byla ta slova venku, nemohl jsem je vzít zpět.

Ale dřív, než jsem mohl začít litovat své otázky, odpověděla. "Často," a tváři jí zčervenaly.

Oslňoval jsem ji.

Moje tiché srdce překypovalo nadějí tak intenzivně, jako ještě nikdy předtím.

"Ahoj," řekla servírka a představila se. Její myšlenky byly hlasité, zřetelnější než ty hostesky, ale nevnímal jsem je. Místo toho jsem se díval na Bellu, sledovala jsem, jak jí na tváři pod kůží proudí krev, nevšímal jsem si ohně v krku. Rozjasňovalo ji to a tak moc to šlo dohromady s její krémovou pokožkou …
Servírka ode mě cosi čekala. Aha jasně, ptala se, co si dáme k pití. Pokračoval jsem ve sledování Belly, takže se na ní servírka neochotně podívala.

"Já si dám colu," řekla Bella spíše otázkou.

"Dvě coly," doplnil jsem ji. Žízeň - ta lidská - byla příznakem šoku. Ujistím se, že se jí do krevního oběhu dostane cukr.

I když vypadala zdravě. Víc než zdravě, ona téměř zářila.
"Co je?" zeptala se, přemýšlela, proč na ní tak zírám, aspoň jsem si to myslel. Ani jsem si neuvědomil, že servírka už odešla.

"Jak ti je?" zeptal jsem se jí.

Zamrkala překvapením nad mojí otázkou. "Jsem v pohodě."

"Není ti na omdlení, špatně, zima…?"

Byla ještě víc zmatená. "Mělo by?"

"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Pousmál jsem se, čekal jsem, že bude zapírat. Nechtěla, aby ji někdo opatroval.

Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. Byla mírně nesoustředěná. Občas tak vypadala, když jsem se na ni díval. Byla … oslněná?

Tak strašně rád bych tomu věřil.

"Pochybuju, že k tomu dojde. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci," odpověděla jemně, bez dechu.

Takže už měla zkušenosti s nepříjemnými věcmi? Byl její život vždy takové nebezpečí?
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo," řekl jsem jí.

Servírka se vrátila s pitím a košíkem slaných tyčinek. Položila je přímo přede mě a zeptala, jestli si neobjednáme něco dalšího. Snažila se přitom zachytit můj pohled. Naznačil jsem jí, že by se měla obrátit k Belle a potom jsem jí opět ignoroval. Měla nechutnou mysl.

"Hm…," rychle přeběhla pohledem menu, "dám si houbové ravioly."
Servírka se ke mně dychtivě otočila. "A vy?"

"Já nic."

Bella se mírně zakřenila. Hmm. Musela si všimnout, že nikdy nejím. Ona si všímala všeho. A já jsem vždy zapomínal, že vedle ní musím být opatrný.

Počkal jsem, až spolu budeme zase sami.

"Pij," poručil jsem.

Překvapilo mě, že mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila, dokud nevypila celou sklenici a tak jsem před ní postavil i tu svojí a mírně jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?

Trochu se napila a zachvěla se.

"Je ti zima?"

"To je jen tou colou," vysvětlovala, ale znovu se zachvěla a její rty se mírně roztřásly, jako kdyby právě začínala drkotat zuby.

Ta pěkná blůza, co měla na sobě, nevypadala, že by jí dokázala zahřát, padla ji jako ulitá, téměř jako druhá kůže a také byla tak křehká jako ta první. Byla tak jemná, tak … smrtelná.

"Ty nemáš bundu?"

"Mám," podívala se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé - nechala jsem ji u Jessiky v autě."

Vysvlékl jsem si bundu, a hrozně moc jsem si přál, aby nebyla stejně chladná, jako moje tělo. Bylo by tak krásné, dát jí vyhřátý kabát. Podívala se na mě, červenala se. Nad čím přemýšlela?

Nad stolem jsem jí podal bundu, oblékla si jí a opět se zatřásla.

Ano, bylo by krásné, kdybych měl nějakou tělesnou teplotu.

"Díky," řekla. Zhluboka se nedechla a vyhrnula si rukávy, aby vysvobodila svoje ruce. Znovu se zhluboka nadechla.

Že by už byla v pořádku. Barvu měla stále dobrou, krémovou pokožku a na tváři červeň, která tvořila kontrast s tmavomodrou blůzou.

"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," vysekl jsem jí poklonu. Vlastně jsem byl jen upřímný.

Začervenala se, což ještě zvýraznilo výsledný efekt.

Vypadala v pořádku, ale nechtěl jsem riskovat. Posunul jsem před ní košík s tyčinkami.

"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala, když pochopila, o co mi jde.
"Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Hleděl jsem na ní nevěřícně a přemýšlel jsem, proč by nemohla být normální, ale potom mě hned napadlo, jestli bych vůbec chtěl, aby taková byla.

"Cítím se s tebou velmi bezpečně," řekla mi a její oči odrážely bezmeznou důvěru. Důvěru, kterou jsem si nezasloužil.

Její instinkty byly úplně nanic. To musel být ten problém. Pravděpodobně nerozeznala nebezpečí jako každý jiný normální člověk. Reagovala přesně opačně. Místo aby utíkala, zůstávala při něčem, co by ji mělo vystrašit …

Jak bych ji mohl přede mnou ochránit, když ani jeden z nás to nechtěl?

"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal jsem si pro sebe.

Téměř jsem viděl, jak přemýšlí o mých slovech a zajímalo by mě, jak si je vyložila. Vzala si tyčinku a začala ji žvýkat, jako kdyby si nic neuvědomovala. Chvíli ji oždibovala a potom zamyšleně naklonila hlavu.

"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," konstatovala bezstarostně.

Připomněla to takovým věcným tónem, až mě to šokovalo. "Cože?"

"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé - tehdy to čekám," pokračovala. "Mám o tom svou teorii."

Takže nakonec přišla na nějaké vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Cítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlel nad tím, jako blízko pravdy asi tentokrát bude.

"Další teorie?"

"Mm-hm." Lhostejně kousala tyčinku. Jako kdyby nevedla rozhovor o příšerách se samotným netvorem.

"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější…" Lhal jsem, když nepokračovala. To v co jsem opravdu doufal, bylo, aby se pletla, aby byla na míle vzdálená pravdě. "Nebo pořád vykrádáš komiksy?"

"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala mírně rozpačitě.

"Takže?" naléhal jsem.

Určitě by nebyla tak v klidu, kdyby se chystala začít křičet strachy.

Kousala si rty a váhala, když se objevila servírka s jídlem. Téměř jsem jí nevnímal, když před ní položila talíř s jídlem a zeptala se mě, jestli si přeji ještě něco.

Odmítl jsem a požádal jí o další colu. Servírka si nevšimla prázdných skleniček na stole. Vzala je a odešla.

"Co jsi říkala?" Když jsme byli znova sama, znepokojeně jsem jí vybídl, aby mi vše vysvětlila.

"Povím ti o tom v autě," řekla potichu. Ajaj, tak to bude zlé. Nechtěla o tom mluvit tady. "Jestli…" náhle dodala.

"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak napnutý, že jsem málem zavrčel.

"Samozřejmě mám pár otázek."

"Samozřejmě," souhlasil jsem ostře.

Její otázky mi pravděpodobně vypoví dost o tom, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Budu lhát? Nebo ji odradím pravdou? Nebo neřeknu nic, protože se nedokážu rozhodnout?

Do té doby, než nám servírka přinesla další dávku coly, jsme tam potichu seděli.

"No, pokračuj," zeptal jsem se Belly, když servírka odešla.

"Proč jsi v Port Angeles?"

Pro ni to byla jednoduchá otázka. Dohromady by se z toho nic moc nedozvěděla, ale kdybych jí odpověděl popravdě, prozradil bych příliš mnoho. Ať nejdřív prozradí něco sama.

"Další."

"Ale to je ta nejlehčí," namítla.

"Další," zopakoval jsem.

Moje odpověď ji zklamala. Otočila se ode mě a podívala se na jídlo na stole. Pomalu jedla těstoviny a uvažovala. Napila se coly a potom se na mě znovu podívala.

Podezřívavě přimhouřila oči.

"Tak dobře," řekla. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by… někdo… dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš - až na pár výjimek."

No, mohlo to být i horší.

Tak proto ten jemný úsměv, který jsem postřehl na její tváři, když jsme vystupovali z auta. Byla opravdu dobrá, tohohle si na mě ještě nikdo nevšiml. Samozřejmě, kromě Carlislea, když jsem odpovídal na jeho myšlenky. Poznal to ještě dříve než já …

Ta otázka nebyla až tak hrozná. Když už bylo jasné, že ví, že se mnou cosi není v pořádku, nebylo to tak hrozné, jako to mohlo být. Nakonec čtení myšlenek nebyla klasická vlastnost upírů. Souhlasil jsem s její hypotézou.

"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji, "hypoteticky."

Snažila se neusmívat, přestože jí moje upřímnost potěšila. "Dobře, tak tedy až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?"

"Hypoteticky?"

"Jasně." Trochu jí cukaly rty, zatímco v hnědých očích jí hořela nedočkavost.

"No," zaváhal jsem. "Kdyby… ten dotyčný…"

"Říkejme mu Joe," navrhla.

Musel jsem se usmát jejímu nadšení. Opravdu si myslela, že pravda bude příjemná? Kdyby moje tajemství taková byla, proč bych je před ní skrýval?

"Tak tedy Joe." Souhlasil jsem. " Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl jsem hlavou, snažil se zapudit myšlenku, že jsem přišel téměř pozdě. Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."

Zvedla koutky úst a potom je našpulila. "Mluvili jsme o hypotetickém případu."

Zasmál jsem se jejímu rozčilení.

Její rty, její kůže … Vypadaly tak hebce. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem jí špičkou prstu zvednout koutek úst do krásného úsměvu. Ale bylo to tak nereálné, tak nemožné. Moje kůže by ji odpuzovala.

"Ano, mluvili," řekl jsem, protože jsem se chtěl vrátit k rozhovoru dříve, než bych byl ještě více deprimovaný. "Budeme ti říkat Jane?"

Naklonila se ke mně a všechen její humor a rozčílení ji z jejích nádherných očí náhle zmizelo.

"Jak jsi to věděl?" zeptala se mě tichým, naléhavým tónem.

Měl bych jí říct pravdu? A jestli ano, jak velkou část pravdy?

Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, která se stále ještě odrážela z jejího výrazu.

"Můžeš mi věřit, to víš," zašeptala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené před sebou na stole.

Rychle jsem je odtáhl, nemohl jsem snést pomyšlení, na to, jak by asi reagovala na moji mrazivou a tvrdou pokožku. Ruka jí klesla.

Věděl jsem, že co se týče udržení mého tajemství, že jí můžu důvěřovat - byla spolehlivá a dobrá až do morku kostí. Ale nevěřil jsem tomu, že nebyla vyděšená. Měla by být. Pravda byla hrozná.

"Nevím, jestli mám jinou možnost," zašeptal jsem. Pamatuju si, že jsem si z ní jednou dělal srandu, že je mimořádně nevšímavá. Kdybych se tenkrát podíval blíže, zjistil bych, že jsem ji urazil. Tak dobře, tohle jsem mohl spravit. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel." A i když si to teď neuvědomovala, myslel jsem si toho o ní už dost. Nic jí neušlo.

"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš." Usmívala se, dobírala si mě.

"To bývalo." Normálně jsem věděl, co dělám. Obvykle jsem si byl úplně jistý, co mám dělat. Ale teď ze všeho zůstal jen zmatek a chaos.

Ale neměnil bych. Nechtěl jsem život, který dává smysl. Ne pokud zmatek znamenalo být s Bellou.

"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem s vysvětlením. "Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde." Proč ona? Co udělala, že si tohle zasloužila?

Belina tvář byla vážná. "A ty sám se do té kategorie řadíš taky?"

Bylo velmi důležité, abych jí na tuto otázku odpověděl pravdivě. "Nesporně."

Oči se jí zúžily - ale ne podezřením, ale soustředěním. Potom natáhla ruce nad stůl. Trochu jsem se odtáhl, ale nebrala to na vědomí, byla odhodlaná se mě dotknout. Zadržel jsem dech. Tentokrát ne kvůli její vůni, ale kvůli náhlému napjetí, které jsem cítil. Byl to strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.

Jemně přejela konečky prstů po hřbetu mojí ruky. V životě jsem necítil nic takového, takový žár z jejího teplého a jemného dotyku. Bylo to dokonalé.

Tedy bylo by, kdybych nebral na vědomí svůj strach. Bez dechu jsem sledoval její tvář, když se dotkla mojí ledové, tvrdé kůže.

Pousmála se.

"Díky." Její hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."

Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.

Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"

Zamračila se, ale přikývla.

Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.

Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.

Chtěl jsem, aby mě poznala.

"Jel jsem za tebou do Port Angeles," slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."

Sledoval jsem ji a čekal.

Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.

Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.

"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" zeptala se.

"To nebylo poprvé," řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."

Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.

Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.

Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.

Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.

"Ty si to pamatuješ?" Na to si musela pamatovat.

"Ano." Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.

Jenže kde byl háček?

"A přesto sedíš tady," řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.

"Ano, sedím tady… díky tobě." Odmlčela se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?" naléhala zvědavě.

Bezmocně jsem se snažil odstranit bariéru, která blokovala její myšlenky. Zoufale jsem jí chtěl pochopit. Nedávalo mi to žádný smysl. Jak se mohla zajímat o něco jiného, když pravda ležela přímo před ní?

Zvědavě vyčkávala. Světla pokožka, která pro ni byla naprosto přirozená, mě hrozně přitahovala. Její večeře před ní ležela nedotknutá. Když jí řeknu příliš mnoho, bude potřebovat sílu, aby dokázala ovládnout zděšení.

Řeknu jí to. "Ty jez, já budu mluvit,"

Na chvíli o tom přemýšlela a potom si vložila do úst kousek těstovin tak rychle, že to bylo naprosto v rozporu s jejím klidným chováním. Dychtila po mé odpovědi více, než dávala najevo.

"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl."

Pozorně jsem ji sledoval. Jedna věc bylo správně hádat, ale jiná věc byla, když se můj odhad potvrdil.

S rozšířenými očima mě sledovala. Cítil jsem, jak jsem zatnul zuby, očekával jsem její zděšení.

Ale ona jen zamrkala, hlasitě polkla, napíchla další těstovinu a vložila ji do úst. Chtěla, abych pokračoval.

"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem pozorně promýšlejíc každé další slovo. "Ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles -" Nemohl jsem odolat, abych to nedodal. Uvědomila si, že ostatní lidé nejsou tak často blízko smrti nebo si myslela, že je to normální? Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takhle daleko od normálu. "A zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…" Když jsem si vzpomněl na ten panický strach, který jsem cítil, zrychlil se mi dech. Její vůně mě pálila v krku, ale byl jsem za to vděčný. Ta bolest znamenala, že je naživu. Pokud hořel oheň v mém nitru, byla v bezpečí.

"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal." Doufal jsem, že jí to dává nějaký smysl. Musela z toho být zmatená. "Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -"

V tu chvíli se mi to vše vrátilo zpět, jak kdybych byl zpět na tom místě - cítil jsem stejnou vražednou zuřivost, kvůli které jsem ztuhl na místě.

Chtěl jsem ho zabít. Potřeboval jsem, aby byl mrtvý. Soustředěním jsem zatnul čelist, musel jsem zůstat sedět. Bella mě stále potřebovala. A to bylo to nejdůležitější.

"Pak co?" zašeptala. Tmavé oči se jí rozšířily.

"Slyšel jsem je, co si myslí," procedil jsem skrz zuby, téměř ty slova zavrčel. Nedokázal jsem se ovládnout. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej."

Musel jsem se hodně přemáhat, abych odolával touze ho zabít. Stále jsem věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky mě táhly přímo k němu …

Zakryl jsem si loktem tvář, přestože jsem věděl, že teď vypadám jako netvor, jako lovec a jako vrah. Když jsem zavřel oči, představil jsem si ji, abych se dokázal ovládnout. Soustředil jsem se jenom na její tvář. Stavbu jejího obličeje, její světlou kůži, jemnou jako hedvábí, velmi lehce zranitelnou. Pro tenhle svět byla příliš křehká. Potřebovala ochránce. A teď, jakousi zvrácenou hrou osudu, jsem byl já ten, který jí měl chránit.

Snažil jsem se jí vysvětlit mojí reakci, snažil jsem se, aby ji pochopila.

"Bylo to velmi… těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu," zašeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,"

Podruhé jsem se dnes přiznal k úmyslu spáchat vraždu. Tahle by se ale dala omluvit.

Byla potichu, zatímco já jsem se snažil ovládnout. Slyšel jsem tep jejího srdce. Byl nepravidelný, ale po čase se dostal do pravidelného rytmu. Stejně tak její dech.

Byl jsem tak blízko ke ztrátě kontroly. Musím jí odvést domů dříve než …
A potom co, zabiju ho? Opět ze sebe udělám vraha, i když mi teď už důvěřuje? Je tu nějaký způsob, který by mě mohl zastavit?

Slíbila mi, že mi prozradí svoji teorii, až budeme sami. Chtěl jsem ji slyšet? Zoufale. Ale nebude cena za moji zvědavost vyšší, než by byla, kdybych se to nikdy nedozvěděl?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama