Blog zaměřený na Twilight Sagu a VD knižní i filmovou podobu.

Admins:

Ajwy a Claire


9. Kapitola - Port Angeles (3.část)

10. září 2009 v 11:20 | ajwy |  Půlnoční Slunce (Midnight Sun) - kniha online
Ať je to jak chce, dnes už jsem jí řekl pravdy dost.

Znovu jsem se na ní podíval. Byla bledší než obvykle, ale působila vyrovnaně.

"Jsi připravená jet domů?" zeptal jsem se.

"Jsem připravená odjet," odpověděla, opatrně zvažovala slova, jako kdyby obyčejné "ano" nedokázalo přesně vyjádřit, co chce říct.

frustrující.

Servírka se vrátila. Slyšela Bellu, když stála na druhém konci pultu a přemýšlela, jak se mi ještě vnutit. Nad některými jejími nápady jsem měl nutkavý pocit zakroutit hlavou a obrátit oči v sloup.

"Jak jste na tom?" zeptala se mě.

"Můžete nám donést účet, děkuji." Řekl jsem jí, nespouštěl jsem přitom oči z Belly.

Servírčin dech se zrychlil, protože byla - abych použil Belly výraz - oslněná mým hlasem.

Když jsem slyšel svůj hlas v této bezvýznamné lidské hlavě, uvědomil jsem si, proč je přitahuju, místo aby cítili strach.

Bylo to kvůli Belle. Tak moc jsem se snažil, abych pro ni nebyl nebezpeční, že jsem teď působil méně nebezpečně, abych působil jako člověk, skutečně jsem vyměkl. Ostatní lidé teď viděli jenom krásu, ne tu hrozbu, kterou jsem měl dokonale pod kontrolou.

"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte."

Podala mi desky s účtem a myslela přitom na lísteček, který vložila do desek spolu s účtem. Lísteček s jejím jménem a telefonním číslem.

Ano, bylo to dost vtipné.

Peníze už jsem měl připravené. Položil jsem je do desek a spolu s jejím lístečkem jsem jí je podal zpět. Nechtěl jsem, aby ztrácela čas čekáním na telefon, který stejně nikdy nezazvoní.

"Drobné si nechte." Řekl jsem jí. Doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání z odmítnutí.

Postavil jsem se a Bella taky. Chtěl jsem jí pomoct, ale pak mě napadlo, že na jeden den jsem pokoušel štěstí až moc. Poděkoval jsem servírce, aniž bych z Belly spustil oči. Zdálo se, že jí, stejně jako mě, něco pobavilo.

Vyšli jsme ven, šel jsem tak blízko ní, jak jsem si to jen mohl dovolit. Dost blízko na to, abych cítil horko, které sálalo z jejího těla. Bylo to téměř jako dotyk. Když jsem jí přidržoval dveře, tiše vzdychla a já si marně lámal hlavu nad tím, proč je najednou tak smutná. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se jí na to zeptat, ale ona je náhle rozpačitě sklopila. Moje zvědavost se ještě prohloubila, ale kvůli její reakci jsem se zdráhal se jí na to zeptat. Ticho mezi námi pokračovalo i v okamžiku, kdy jsem za ní zavřel dveře u spolujezdce a nastoupil do auta.

Zapnul jsem topení, teplé počasí se chýlilo ke konci. Myslel jsem na to, že chlad v autě pro ni musí být nepříjemný. Více se zachumlala do mé bundy s jemným úsměvem na rtech.

Odkládal jsem náš rozhovor až do té doby, kdy jsme světla města nechali za námi. Takto jsem se s ní cítil víc o samotě.

Dělám správnou věc? Teď, když jsem se soustředil jen na ni, se mi auto zdálo příliš malé. Její vůně cirkulovala spolu s topením a nabírala na síle. Rostla až do takových rozměrů, že se zdálo, že je s námi v autě ještě další bytost. A ta bytost se dožadovala pozornosti.

A i ji dostala, téměř jsem hořel. A ten oheň sem přivítal. Tak nějak zvláštně se mi líbil. Prozradil jsem dnes o sobě už dost - víc, než jsem předpokládal. Ale ona tu stále byla, stále seděla, dobrovolně, hned vedle mě. Něco jsem jí za to dlužil. Oběť. A ten oheň by mohl být prostředkem ke splnění této role.

Teď už jen se toho držet, jen hořet, nic víc. Ale jed mi naplnil ústa a svaly se mi napnuly v očekávání, jako bych teď lovil…

Tyhle myšlenky musím vypudit z hlavy. A přesně jsem věděl, co odvede moji pozornost.

"Teď," řekl jsem a strach z její odpovědi zmírňoval oheň v mém hrdle, "je řada na tobě."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama